Svítící krabičky

„Milostpaní, říkám vám, je to čarodějnice!“ rozčiloval se farář, až nadskakoval 

v polstrovaném křesle. Naproti němu u stolku seděla zámecké paní a se zdvihnutým malíčkem usrkávala čaj. „Tahle Anina je odmala taková jiná. Divná,“ pokračoval farář a ve tváři stále více červenal. Paní na něho hleděla s mírným pobavením. Jeho výklady o čarodějnicích ji už začínaly nudit. „A se zvířaty rozmlouvá a vykládá věci, které se pak opravdu stanou… Jako tenkrát, když vyhořel dolní mlýn… Jak to mohla dopředu vědět?! Předvídala budoucnost!“ Faráři rozrušením přeskakoval hlas.

    Zámecká paní odložila hrnek. „Ale to jsou přece povídačky pro děti!“
„A chodí v noci na Chotuc sbírat čarodějné byliny. Jednou jsem si na ni počíhal. Na vlastní oči jsem viděl, jak při tom rozmlouvá s ďáblem!“
„Pane faráři, vždyť nežijeme ve středověku!“ odporovala mu zámecká paní.
„Jen nechají být, milostpaní. Protože na tom kopci, na Chotuci, jsou odnepaměti slyšet divný zvuky. A každou chvíli tam uhodí  blesk! Pekelné síly tam lákají posedlé ženštiny. Jemnostpaní odpustí, ale plémě ženské je k takovým svodům více než nakloněné."
„Vždyť Málkovic Anina je skoro ještě dítě!“
„V šestnácti letech je ženské tělo obzvláště vnímavé k nepravostem…“ 

„Uvidíme,“ přerušila ho paní a zazvonila na zvonek.
„Přiveďte to děvče!“ poručila sluhovi, který se ukláněl ve dveřích. 

 

    Anina vešla, udělala nemotorné pukrle, a protože nevěděla, kam s rukama, schovala je za zády.
„Ty prý sbíráš po nocích kouzelné byliny?“ obrátila se na ni paní. „A také prý umíš předvídat budoucnost?“ Anina mlčela jako zařezaná.
„Tak mluv, Anino! A nezapírej, sám jsem tě viděl na Chotuci volat ďábla!“ vyštěkl farář.
„Žádnýho ďábla jsem nevolala!“ zamumlala Anina.
„Na co máš ty byliny?“ pokračovala vlídně paní.
„Nebudu mluvit, když je tu von!“ ukázala prstem na faráře. 

    Ten celý zbrunátněl. „Jak se opovažuješ! Vyhazovat mě!“ Nemohl popadnout dech a pokřižoval se. ,,Církevní osobu!“
„Drahý příteli, požádám vás jen o chvilku strpení,“ pravila sladce zámecká paní. „Co kdybyste se zatím podíval do kuchyně? Vždy se tam najde něco pro váš vytříbený jazýček, že?“ Faráři se zablýsklo v očích a pomyšlení na zámecké povidlové buchty ho přímo vytáhlo z křesla a ze dveří.

    „Děkuju, jemnostpaní," promluvila Anina.  Nechtěla bych totiž dopadnout jako bába Krchlebská.“
„To je ta kořenářka? O tom nic nevím, co se jí stalo?“
„Náš farář si na ni povolal vymítače ďábla až z Prahy. A nalili do ní tolik svěcený vody, že se chudák, s vodpuštěním, podělala, a potom…“
„Dost, to stačí! Pověz mi, co má farář proti tobě?“
„Jednou jsem mu řekla, co jsem na Chotuci viděla… jako v budoucnu. Protože na tom kopci vopravdu něco je. Moje prabába tam taky chodívala věštit a ukázala mi to místo, kde je brána času votevřená. Ale já už víckrát na Chotuc nepudu! Přísahám, že to bylo naposledy!“
„Co jsi viděla? Pokračuj!“
„Že si vezmu Vojtu ze mlejna a budeme mít vosum dětí!“
„A to faráře tak rozzlobilo?“ zasmála se paní.
„Ne, to ne. Já podruhý viděla, ani nevím vlastně co. Ale nebylo to tak pěkný, jako s Vojtou. Představte si, že ženský chodily s nohama vodhalenýma až sem,“ naznačila délku pod hýždě. „A neměly strach ani z Boha, ani z ďábla. Ani je nic z toho nezajímalo! A to faráře rozlítilo nejvíc.“
„O co se tedy zajímali lidé v budoucnosti?“
„Vo takový svítící krabičky. Každej měl svou. Pořád do ní čučel, jako kdyby to měl přibitý k dlaním. A nemluvili spolu, jen s těmi čertovskými krabičkami! Šla z toho vážně hrůza! Tak jsem se zařekla, že už na Chotuc nepudu. Protože už jsem teda viděla dost!“ uzavřela Anina a založila si ruce na prsou.
    „Myslím, že tohle nehrozí, milá Anino. Lidé přece spolu mluví odjakživa a zajisté vždycky budou. A nenechají se omámit nějakými krabičkami…“