Za řeckými bohy na katamaránu Hermés

Neděle 22.9.2024, Palaia Phokaia

Stojíme na betonovém molu, já a můj muž. Blíží se půlnoc a nikde nikdo. V tlumeném světle blikajících lamp se na rozpraskaném betonu válí rybářské sítě, bójky, dřevěné bedny a smotané plachty. Před námi černočerná voda a šplouchání vln, za námi potemnělé městečko Palaia Phokaia. Taxikář Gerasimos nás před chvílí s povzdechem a přáním štěstí vysadil na souřadnicích, které jsme zadali do aplikace, ale celou cestu z athénského letiště se vyptával, jestli tam, kam jedeme, máme zajištěný nějaký nocleh, a co tam budeme dělat. Když jsme mu sdělili, že tam má kotvit katamarán s našimi přáteli, ve zpětném zrcátku si nás nevěřícně prohlížel...

   U mola totiž kotví jen rybářské lodě. Jsou namačkané jedna na druhou a čekají, až nad ránem vyrazí za úlovkem do Saronského zálivu. Katamarán ani jeden. Zadali jsme správné souřadnice?

   Dojdeme na konec mola, beton končí, dál už jsou jen balvany a moře. V dálce nad vodou něco bliká. Kotevní světlo na stěžni! Ale to to už rozeznáváme celý katamarán a na palubě signalizují mobilem a my také signalizujeme mobilem. To jsou naši! Gumový člun, neboli dinghy, vyplouvá směrem k molu a šikovně vmanévruje do skulinky mezi rybářskými škunery. Sedáme na beton a po zadku sklouzneme do gumového člunu. A už jsme na palubě katamaránu, už se objímáme s ostatními. Přípitek na šťastné shledání a po půlnoci se jde spát.

Pondělí 23.9.2024, Palaia Phokaia a Kythnos

Vstáváme v miniaturní kajutě v předním plováku, které ode dneška říkám klaustrofobikova noční můra. Kotvíme v blízkosti městečka Palaia Phokaia, 40 km jižně od Athén.
   Hned ráno, jako nově příchozí, obětujeme na přídi nejlepší nápoj, který na palubě máme bohovi vod a moří, Poseidonovi a prosíme ho o příznivý vítr, klidné moře a jeho božskou ochranu po celou dobu plavby. To jako vážně? Vážně! Jsme v Řecku, nikdy si nemůžeme být jistí, že báje a pověsti neovlivňují naši dnešní realitu. Že antičtí bohové jsou vyhynulý druh? No, já si ale nemyslím, že vymizeli s koncem antiky, takže sichr je sichr. Jen si dej, Poseidone! 

   Pak se hlásím dobrovolně na nákup. Ne, že bych byla nákupní maniak, ale vidina kafe z řecké kavárny mě láká. Řekové kávu prostě milujou! Pijou ji všude. Dokonce jsem viděla uprostřed hypermarketu mezi regály se zbožím vyčleněné místečko se stolky a židličkami a malým pultíkem s kávou a pečivem. A já miluju řeckou kávu, takže ohrnuju nos nad tou rozpustnou, co máme na lodi a dám přednost pressu a koláčku v malé pekárně na nábřeží. Za světla už to rybářské molo nevypadá tak strašidelně.

Kolona Beach

Po snídani plujeme skoro celý den směrem na jihovýchod. Naším cílem je ostrov Kythnos, Kolona Beach. Úzká písčitá šíje rozděluje záliv  na dvě části, takže vlny omývají pláž z obou stran. Pláž spojuje Kythnos s mrňavým ostrůvkem Agios Loukas. Kolona Beach je 200 metrů dlouhá a v nejužším místě má jen 22 metrů. Skáčeme do vody a plaveme na pláž. Krásná koupačka a lenošení v bílém horkém písku. Tak vypadá ráj!

Geografická poznámka: Kopcovitý ostrov Kythnos je součástí Kyklád. Jeho krajina je protkaná suchými kamennými zídkami, které se táhnou dlouhé kilometry. Mezi zídkami se pasou kozy a ovce. Na ploše 100 km² (což je přibližně rozloha Olomouce) najdeme více než 350 sněhobílých kapliček a přes 60 pláží. Malebné vesničky, úzké dlážděné uličky, bíle natřené domy, náměstí, kostely a větrné mlýny.

Historická poznámka: Ostrov byl obýván od 10. století před naším letopočtem. V klasické době jeho obyvatelé přispěli svou válečnou lodí - triérou v námořní bitvě u Salamíny.

Později dojedeme člunem k molu. Vyšlápneme prašnou cestou ke kapličce na vrcholu ostrůvku Agios Loukas. Z protilehlých strání slyšíme cinkat zvonce. A pak potkáváme kozy a ovce i dole na pláži. Jestli šly také ke kapli? To si pište! Za kaplí mají žlab s vodou a nějakou kozí mňamku k večeři. I my se tedy vydáváme na večeři, ale raději do taverny ve svahu nad pláží. Je tu báječný výhled na západ slunce a vše je klidné, zalité zlatými paprsky a obsluhují nás zenově klidní číšníci. Objednám si přesně to samé, co jsem si dala i vloni a zjišťuji to, až když to mám pod nosem. No nic, vlastně to není špatný nápad dát do zeleninového salátu s krevetami sušené goji. Usínáme v zátoce za jemného kolébání vln.

Úterý 24.9.2024, Kythnos

Opět nás zlobí motor od dinghy, to už je taková klasika… Loni jsme takhle v devíti lidech pádlovali po tmě na pláž, protože motor nenaskočil. Ráno pak bylo moudřejší večera a ukázalo se, že motor má uzávěry paliva rovnou dva.

Na Kolona Beach si dáme ještě dopolední kávu a fresh džus, chvilka lenošení na měkkých křeslech v beach baru a koupání v průzračné vodě. Ale už musíme zvedat kotvu a jet dotankovat sladkou vodu a dokoupit nějaké zásoby. Míříme do přístavu ve vesnici Merichas. Merichas je hlavním přístavem ostrova Kythnos. Dopřejeme si oběd v místní restauraci, která je přímo u vody.  

Z Merichas míříme na jih a plujeme podél východního členitého pobřeží. Vybíráme pláž na další zastávku a koupání. Zátoky jsou jedna malebnější nežli druhá, písek zlatý a voda v nich průzračná. A ty božské pláže jsou zcela opuštěné, protože cesta z vnitrozemí k nim bývá často dlouhá a krkolomná. Nikam nespěcháme, takový nezvyk. A vybíráme si tu nejhezčí pláž. 

Agia Sotira

Oko naše padne nejprve na bílý kostelík nad zátokou. To je to místo, které splňuje základní potřeby naší posádky: koupání a výlet. Pláž Gantromantra je lemovaná z obou stran členitým terénem a hned u pláže jsou stromy. Kostelík na skále nad námi se jmenuje Agia Sotira a ještě než slunce zapadne, k němu zamíříme. Sotira znamená v řečtině zachránce. Kostelík je mrňavý, ale udržovaný. Stěny jsou natřené vápnem, a když vezmeme za kliku blankytně modrých dveří, ovane nás vůně kadidla. Panuje tu doslova božský klid a k tomu ten úchvatný výhled na zátoku, v níž se pohupuje jen náš katamarán jménem Hermés.

   Večer se rozložíme do sítí na přídi a pozorujeme, jak nad našimi hlavami padají hvězdy. Mléčnou dráhu máme na dosah. Tak co už více si přát?

Středa 25.9.2024, Kea

Piperi

Po snídani vyrážíme ze zátoky Gantromantra směrem k ostrůvku Piperi, který z mořské vody vyčnívá jako nějaký ostrý zub mořské příšery. Piperi znamená v řečtině pepř.   Uprostřed moře skáčeme do vody. Necháme se pohupovat v náruči Poseidona. Volnost, smích a přátelství. Pak jezdíme na paddleboardu za lodí. Jako děti? A proč ne? Stáčíme na severozápad k dalšímu z Kykládských ostrovů na ostrov Kea. 

Legenda praví, že ostrov byl kdysi domovem populace vodních nymf, jejichž krása spolu s krásným ostrovem vyvolala žárlivost bohů, kteří poslali lva, aby ostrov zpustošil. Lvi v Řecku během klasického období opravdu žili, takže jako vždy u řeckých legend, si nikdy nemůžeme být jistí, že je to pouhý výmysl.

Historická poznámka: Obyvatelé ostrova ve starověku přinášeli oběti Psí hvězdě (Sirius) a Diovi, aby snesli na ostrov chladivý vánek. Objevení Síria jako ranní hvězdy ohlašovalo horké a suché léto a starověcí Řekové se obávali, že hvězda způsobí „vadnutí rostlin, oslabení mužů a vzrušení žen“. Období následující po znovuobjevení hvězdy se říkalo „psí dny“. Na mincích ze 3. století př. n. l nalezených na ostrově jsou zobrazeni psi nebo hvězdy s vyzařujícími paprsky.

Ve starověku se na ostrově o výměře pouhých 131 km² (přibližně rozloha Plzně) rozkládaly čtyři městské státy. A k ruinám jednoho z nich na jihovýchodním pobřeží míříme. 

Chrám Athény - Karthea

Vplouváme do zaniklého města  Karthea. Do široké zátoky lemované strmými svahy. Uprostřed zátoky povstává z vody skalnatý ostrůvek jako strážce tohoto místa. Karthea byla ve starověku významným přístavem. Mezi dvěma zálivy jsou pod průzračně čistou hladinou stále rozeznatelné zbytky zříceného starověkého mola (bývalo 160 m dlouhé a 35 m na široké). Molo z balvanů, desek a oblázků sahalo až k malému skalnatému ostrůvku, strážci. Vlastní město se rozkládalo na kopcích kolem zátoky.

   Už z dálky jsou na skalách vidět pozůstatky chrámů a pod nimi antické divadlo. Po večeři se na člunu doplavíme na břeh a vystoupáme na terasy k chrámům Athény a Pythiona Apollóna. Slunce zapadá, okolní kopce jsou okrové a zlaté. 

Divadlo v Karthee

Vstupujeme do divadla. V dobách jeho největší slávy tu mohlo sedět až 1000 diváků. Na ostrově Kea se narodil a působil básník Simonides, takže je docela možné, že stojíme na ploše orchéstry, po níž kráčel sám velký lyrický básník antiky.  Půlkruhové hlediště s elevací kamenných sedadel má dodnes skvělou akustiku a to nás zláká. Zpíváme, recitujeme básně i říkánky, jsme tu jen my a je nám hezky, tak nějak vznosně na duši. Máme pocit, že bůh Dionýsos, který vládne nejen vínu, ale i Múzám, se na nás usmívá. Má rád verše. 

Geograficko-historická poznámka: Karthea leží v oblasti, která je dost těžko z pevniny dostupná, na jihovýchodní straně ostrova, přímo nad zálivem. Leží asi 23 km od hlavního města Ioulidy.

Lokalita byla nepřetržitě obydlena přibližně 1300 let, od 8. století př. n. l. ( geometrické období ) do 6. století našeho letopočtu ( pozdní antika ). Od té doby je opuštěná. Ruiny akropole, centra města, vodovodního systému a opevnění se po staletí zachovaly také díky své odlehlosti.

Čtvrtek 26.9.2024, Kea

Opouštíme kouzelnou Kartheu na východním pobřeží ostrova Kea. Ale génius loci toho místa v nás vyvolává otázky o tom, kdo byl ten první člověk, který rozhodl: zde vystavím město! Jací lidé tu žili? A proč odešli? Mohli za to bohové?

Stavíme se na koupačku v jedné z desítek zátok. Kolem krouží rackové a kormoráni. Vypadá to, že příroda je ještě nedotčená a čistá. Před námi zlatavá pláž a písečné dno. Spustit kotvu a hurá do vody! Jen tak, bez plavek. Volnost, radost a svoboda. Doplaveme na liduprázdný břeh. Jenže... Maličká pláž je plná odpadků, většinou zbytky plastových obalů, pet láhví a provazů, které sem nahnal vítr z moře. Idylka o čisté přírodě dostává trhliny!

A tak bereme plastový pytel z lodi a sbíráme alespoň to, co pobereme a s čím jsme schopni v ruce doplavat na loď.

   Při odjezdu z azurové zátoky ucítíme na palubě spáleninu. Požár na lodi, to fakt nechcete! Kontrolujeme sporák, troubu, elektroinstalaci, která je beztak od začátku nějaká divná, prostor s odpadky na zádi. Nikde nic.
   A tak nakopnout motory a honem k dalšímu cíli. Potřebujeme už dotankovat pitnou vodu. Jenže motor najednou drb! A příšernej zvuk!  Sakra! Záďové lano, které spadlo při kontrole odpadového prostoru do vody, zůstalo pod lodí a namotalo se na lodní šroub pravého motoru! Průser! Kapitán vybavený šnorchlem a ostrým nožem se vrhá do vln. Lano uvolní a motor se, díky bohům, roztočí. Vyplouváme ze zátoky, ale před tím vše pečlivě kontrolujeme. Dvakrát.

V dálce před námi se objeví kontejnerová loď a za ní se táhne závoj hustého kouře. Tady máme tu spáleninu! Z komína se jí valí černý zapáchající oblak a zahajuje půl pobřeží ostrova. Konec idylky o čisté přírodě! Také si rádi objednáváte z Temu a AliExpressu?

Přejedeme na severní pobřeží ostrova Kea a zamíříme k neolitickému nalezišti Kephala. Dinghy jsme už definitivně ulevili od motoru, takže funguje jen na ruční pohon. Jedeme ve třech. Ostatní se koupou nebo odpočívají. Přirazíme k pláži a hledáme mezi písečnými dunami, bodláky, skalnatými plošinami a kamennou sutí nějakou schůdnou cestičku k nalezišti. Není v terénu nijak označené, jediné co víme, že je na skalnatém ostrohu nahoře na kopci. Cesta v pantoflích v takovém terénu, nic moc. Také nahoře na ostrohu to není nic moc, jen zbytky kamenů a rozvalený dolmen a slunce do nás v poledne příšerně praží. Ale to přece nebudeme zbytku posádky vykládat! Naopak! Tvrdíme, že ten neolit na nás tam nahoře teda pěkně dýchnul!

Neolitická osada Kephala

Historická poznámka: Vykopávky v Kephale odhalily osadu s malými obdélníkovými kamennými budovami, postavenými velmi blízko sebe. Neolitická komunita čítala asi 80 obyvatel. Byli to zemědělci a pastevci. Věnovali se hrnčířství, tkalcovství a košíkářství, stejně jako výrobou nástrojů z obsidiánu a mramorových váz. Pozoruhodné je obrábění kovů, o čemž svědčí fragmenty hliněných kelímků a měděné artefakty,  jako jsou jehly a různé nástroje.  

Kostel v Korissii

Naše dnešní konečná stanice je městečko Korissia, další z bývalých městských států Key, ale na rozdíl od Karthey je dodnes živé! Je tu přístav, kde přenocujeme. Je tu kostel, obchůdky se suvenýry, supermarket, kavárny a taverny, jedna vedle druhé!

Přirazíme zádí k molu, což je vlastně městská promenáda, tankujeme vodu, dobíjíme elektřinu, pak na nákupy, koktejl a večeři. Orzo s mořskými plody a pomalu vařená chobotnice s bramborem, kapary a koprem. Požehnaná řecká kuchyně!

Pátek 27.9.2024, Lavrio

Míříme na sever, ale nespěcháme. Loď budeme předávat zítra v přístavu Lavrio. Západní pobřeží ostrova Kea je členité a za každým výběžkem azurová nebo tyrkysová zátoka se zlatou opuštěnou pláží. Plaveme v průzračné vodě, ale také čistíme pláže od plastových odpadků.

Z luxusní jachty, kterou míjíme, na nás volá člověk na palubě, kterému se líbí jméno našeho katamaránu, totiž Hermés. A tvrdí nám, že je spoluvlastníkem firmy Hermès. Té firmy! Kabelky, šperky, parfémy, kabelky! S obratem 13,4 mld. euro v loňském roce! Jachta pluje pod francouzskou vlajkou, takže vlastně proč ne? Máváme na sebe, přejeme si příjemnou plavbu a hezký den. Počkat! Cože to říkal? Že má kabelky také na jachtě? Mezi ženami na palubě vypukne šílenství.

„Musíme to obrátit! Chci kabelku Hermès!“

„Já taky!“

„Ne, říkal, že má jen jednu!“ Žena přes palubu! Málem... Ale bylo to o fous!

„Ženský, dejte pokoj, tady někde se potopil Britannic!“

Právě proplouváme místem, kde se 21.11.1916 potopila sesterská loď Titanicu a Olympicu. Během první světové války sloužila loď britskému námořnictvu jako plovoucí nemocnice. Toho osudného dne najela u ostrova Kea na minu a za necelou hodinu se nad ní hladina Egejského moře uzavřela. Díky tomu, že v blízkosti se pohybovaly dalších lodě včetně řeckých rybářů a teplota moře je i v listopadu příznivá, zahynulo pouze 28 lidí.

Odpoledne zamíříme na západ. Plujeme kolem ostrova Makronissos. Zahlédneme zlatavé pláže, které nás ale ke koupání vůbec nelákají…Povíme si proč.

Makronissos

Makronissos sloužil jako vojenský vězeňský ostrov a koncentrační tábor od dob řecké občanské války až do obnovení demokracie. Armáda zřídila komplex na dosud pustém ostrově ve vyprahlé neobydlené oblasti a noví osídlenci byli občané, které se vláda snažila „rehabilitovat“ prostřednictvím fyzického a psychického mučení. Cílem mučení bylo „zlomit“ ducha uvězněných vojáků a civilistů, aby podepsali prohlášení o pokání (prohlášení, ve kterém se distancovali od svých politických idejí a přijali myšlenky národního přesvědčení). Vystřídal se zde obrovský počet vězňů včetně žen a dětí. Přesná čísla neexistují. Vlastní odhady vězňů stanovily počet vyhnanců na dobu provozu komplexu (1947–57) přes 100 000. Kvůli své historii je ostrov považován za památník éry občanské války; proto jsou ostrov a původní stavby na něm chráněny před novodobými zásahy.

V přístavu

Takže ostrov Makronissos jen míjíme a míříme do domovského přístavu Lavrio. Proběhne kontrola lodi, včetně prohlídky potápěčem. I přes zásek s lanem namotaným na pravém motoru, loď předáváme bez ztráty kytičky.

Procházíme uličky a náměstí městečka, dáme si výbornou večeři a závěrečný drink Heffernan's Irish Baru. S majitelkou Vesnou se po loňských vydařených akcích zdravíme už jako staří známí. Irská hospoda v Řecku? Ano. Vesna  je ze Srbska, manžel z Dublinu a usadili se v Řecku. Až budete někdy v Lavriu, určitě se stavte na drink!  Nad přístavem svítí srpek ubývajícího měsíce a nás čeká poslední noc na lodi.

Sobota 28.9.2024, Athény

Dnes už jen vyklidíme loď a v poledne nás taxi veze do apartmánu v Athénách, který bude domovem pro část výpravy po následující dva dny.

Apartmán ve čtvrti Vyronas je ve druhém patře, má 3 ložnice, 2 koupelny, kuchyňku, obývací prostor a průběžný balkon přes roh. Voní to tu novotou. Dáme si šlofíka a pak do víru velkoměsta!
   

 

Athény jsou jedním z nejstarších měst na světě. Vznik spadá až do 3. tisíciletí před naším letopočtem. Starověké Athény, mocný městský stát, kolébka západní civilizace, filozofie a demokracie. S okolními městy, jako je například přístav Pireus, dnes vytvářejí aglomeraci čítající přes 4 miliony obyvatel (zhruba 35 % celé populace Řecka). Ráda se sem vracím.

Zamíříme na blešák do čtvrti Monastiraki. Je libo starou lampu? Kanape? Tabatěrku? Hrníček? Skleničku? Žehličku na uhlíky? Misku na olivy? Vinylovou desku?  Odřenou skříň? Nebo knihu? Spoustu knih a starých pohlednic a rodinných fotek! Nemůžu se odtrhnout od krabice s černobílými fotografiemi. Postavy povětšinou v černém, vážné obličeje. Na zažloutlých zadních stranách čtu jména, data, poznámky, věnování. Rodinná oslava, 1956. Návštěva tety Eleny, 1967. Křtiny, 1960. Takových vzpomínek končí v krabici na blešáku v Athénách. Ale kde jednou skončí ty naše? Projíždím hřbety knih v antikvariátu. Knihy v řečtině, angličtině, němčině... Sáhnu namátkou po tlusté zdobené vazbě. "Jak ovládnout pudy a touhy - katolický rádce" ve francouzštině. Ještě že mám jen malý baťůžek a tahle bichle už se mi tam nevejde. Ale svrbí mě ruka, takový úlovek!

A když už jsme u knih, nesmíme vynechat Hadriánovu knihovnu. Za čtyřicet minut zavírají a do komplexu nás pouští bez vstupného. Máme to ale kliku!

Historická poznámka: Římani se na antických památkách podepsali na mnoha místech velmi brutálně. Ne tak v Athénách. Když si v roce 146 př. n. l. podmanili Řecko, Athény ušetřili. Římané řeckou kulturu v Athénách podporovali. Římský císař Hadrián Athény obdivoval. Kromě jiných významných budov ve městě dal postavit také tuto knihovnu.

Po večeři v taverně na malém zeleném náměstíčku  se vydáváme křivolakými uličkami tradiční čtvrti Plaka s barevnými domky. Míjíme Choraický Lysikratův pomník. A neodpustím si opět historickou poznámku, protože... protože prostě Athény! Tady na vás ta historie hovoří na každém kroku...

Lysikrates byl bohatý athénský mecenáš. Mecenáši sponzorovali divadelní představení v Dionýsově divadle a soutěžili mezi sebou, čí představení bude nejlepší. Vítězi byla darována bronzová nebo pozlacená trojnožka. Lysikrates byl jedním z vítězů a tento památník z roku 334 př. n. l., na jehož vrcholu měla být ona trojnožka umístěna, mu byl věnován jako trofej.

Pomník je malá mramorová budova, má kruhovou základnu na čtvercovém soklu a je pozoruhodná tím, že je prvním dochovaným příkladem použití korintského řádu na vnější straně stavby. Ve středověku byla památka začleněna do kapucínského kláštera, který vystavěli v této oblasti. V 19. století, kdy lord Byron navštívil Athény, pobýval v tomto klášteře a díky tomu si památka získala slávu i mezi tehdejšími učenci a romantickými básníky.

Pokračujeme ještě k olympijskému stadionu Panatheanic Stadium. Ve tmě září nasvícené olympijské kruhy a na stožárech se třepotají vlajky.

Původně, od 6. století př. n. l., na tomto místě stávalo dostihové závodiště. Hostilo Panathénajské hry, náboženský a atletický festival, který se slavil každé čtyři roky na počest bohyně Athény. Během éry římské nadvlády v Aténách byl stadion zrekonstruován a přestavěn z bílého mramoru.

Neděle 29.9.2024, Athény

 

Vstáváme v bytě v ulici Kontolioi, úzké ulici v příkrém kopci. Na snídani do kavárničky za rohem, ale kavárnice téměř nemluví anglicky. Poté Uberem do National Archeological Museum na ulici Patision. A máme neuvěřitelné štěstí: dnes je Řecký den památek a vstup do muzea je zdarma! Musím pozdravit své oblíbence: sochu bohyně Athény, Deméter a Dia a zlatou masku z Mykén. A pak chceme všichni vidět mechanismus z Antikythery. Běhám, hledám. Kde je? Někam ho přestěhovali? Píšu zprávu naší dceři Athéně: "Kde je Antikythera?" Naviguje mě do levého křídla. Přízemí. U bronzového koně vlevo a pak vpravo. Je tam!

Historická poznámka: Malý stojek vyzvedli z vraku lodi v roce 1902. Soukolí ozubených kol s číselníky, ručičkami a obalem z bronzu a dřeva. Od té doby ho zkoumají vědecké kapacity z celého světa. Na jednom se shodují, mechanismus je astronomickým analogovým počítačem, určeným k předpovědím postavení nebeských těles na obloze. I když se mělo za to, že podobné analogové počítače vznikaly až o tisíc let později.

A po muzeu, vzhůru na Akropoli, když už je ten den památek! Také vstup zdarma! Jsme miláčkové bohyně Týché, bohyně šťastné náhody!

      

Při výstupu na Akropoli projdeme nejprve přes propylaje, monumentální vstupní bránu v podobě zdi prolomené několika vchody se sloupovými předsíněmi.

Okruh Akropolí začíná u Parthenonu, chrámu Athény, přes který se od jeho vzniku v 5. století př. n. l. přehnaly požáry, piráti, Římani, římští katolíci, ortodoxní křesťané i muslimové. Vyletěl do povětří, když si z něj Turci udělali sklad střelného prachu a co zbylo, rozkradlo se. Pozůstatky soch a výzdoby štítů najdeme v muzeích po celé Evropě. Parthenon se od roku 1975 stále opravuje. Přežil ničivé zemětřesení i kyselé deště. Přežívá i nápory turistů.

Další dominantou Akropole je Erechteion, nejposvátnější místo. Uctívali tu jak Gaiu, prvotní bohyni Země, tak Hefaista, boha kováře, samozřejmě Athénu a také Poseidona, kterýžto se se svou neteří Athénou přetahoval o nadvládu nad městem.

Chrám bohyně Niké

Malý, ale velmi fotogenický, chrám bohyně Niké je součástí hradeb. Na tomto místě byla bohyně uctívána. Niké je v řecké mytologii bohyně vítězství a má moc zajímavý rodokmen! Její matkou je Styx (nenávist) a otcem Pallás (boj), sourozenci Biá (násilí), Zélos (moc, úsilí, snaha) a Kratos (síla). Podařená rodinka, že?!

A nesmí chybět dvě divadla: novější římské - Odeon a starší Dionýsovo divadlo. Tato dvě divadla se často zaměňují. I v turistických prospektech a průvodcích. Dokonce jsem našla chybu i v oficiálním magazínu na palubě letadla Travel Service!

Dionýsovo divadlo

Dionýsovo divadlo je patrně nejstarší zatím objevené divadlo na světě, pravděpodobně ze 6. století př. n. l. Bylo místem premiér mistrovských děl nejznámějších antických autorů. Dionýsovo divadlo je níže pod Akropolí (asi 400 m východně od římského Odeonu).

Historická poznámka: Právě zde se zrodila první dramatická forma – řecká tragédie. Zásadní moment ve vývoji dramatu! Došlo k vydělení prvního herce z chóru a vznikl dialog mezi hercem a chórem.

Divadlo bylo původně postaveno pro 17 000 diváků (někteří badatelé se domnívají, že kapacita byla až 30 000!).

Odeon je to větší a dodnes funkční divadlo, které je blíže chrámu bohyně Niké. Stojíme nahoře nad amfiteátrem a z jeho hlubin se ozývá hudba. Orchestr zkouší na večerní představení. Zní mi to jako Carl Orff!

Odeon Heroda Attica

Odeon nechal postavit Herodes Atticus (významný Athéňan, který se stal římským senátorem a vychovatelem budoucího císaře Marca Aurélia) v roce 161 n.l. na památku své římské manželky. Mívalo střechu z libanonského cedru a dodnes pojme 5000 diváků. V novodobé historii zde vystupovali Maria Callas, Frank Sinatra, Ennio Morricone, Elton John, Sting i Foo Fighters!

Akropolí se táhnou zástupy, ale kupodivu procházíme areálem vcelku plynule. Na schodech, propylajích, tedy trochu tlačenice je, ale hlavně kvůli focení. Je pozdní odpoledne, slunce má svou zlatou hodinku a bílý mramor v té záplavě měkkých paprsků působí přímo magicky. Jakoby světlo vyzařoval zevnitř. Jako dotek božské věčnosti. Cítí někdo z těch tisíců turistů tady dotek bohů? Sílu bohyně Athény? Nebo jdou jen po selfíčkách? Cvak, cvak a šup do města na gyros?

Co nás, dnešní lidi, vlastně táhne na Akropoli? Proč máme potřebu objet půl zeměkoule a v davu vystoupat po mramorových stupních, kterými lidé stoupali před tisíciletími obětovat bohyni Athéně? Jací lidé to byli? A jací jsme dnes my? Rozuměli bychom si s nimi vůbec? Spojuje nás ještě něco? Obdivujeme jejich  stavby, s dokonalou geometrií a propracované sochy bohů, ale našli bychom s nimi společnou řeč? Bude někdo obdivovat naše stavby? Naše díla? Oni měli své bohy, své modly. Radili se s nimi, báli se jich, obětovali jim. Žili s nimi. Kdo jsou naše modly? Koho nebo čeho se bojíme? A co obětujeme?

   Pohladím zlatobílý mramor a zamířím k východu.  Tak zase někdy příště, Athéno, Niké, Deméter, Poseidone, Dionýse!  A v odpověď mi Zefyros, bůh mírného západního větru, pocuchá vlasy. Polibek na rozloučenou.

Jak říkám, v Řecku si nikdy nemůžete být jistí tím, že báje, legendy a pověsti nejsou stále tak trochu živé. Takže proč se do Řecka vracím já? Já se vracím k bohům.

Zdroje:

www.wikipedia.com

https://www.fhw.gr/chronos/01/en/index.html

https://www.keavillage.gr/

www.visitgrece.gr

www.antickysvet.cz

www.makronissos.org