Nejhorší na světě

„Přistupujeme k sobě stejně jako k těm, které milujeme? Spíše ne. Co nám chybí? Soucit se sebou samými,” píše se v článku o sebepéči, v němž zmiňují studii společnosti Weight Watchers z roku 2016, která se zabývá sebekritikou žen. „Ženy se kritizují v průměru osmkrát denně a 60 % žen uvedlo, že mívají dny, kdy se kritizují bez přestávky.”

   No tě pic!  To by znamenalo, že neustálým sekýrováním a kritikou mířenou na sebe, která mě, přiznejme si, nikam neposouvá a jen ze mě vysává energii, plýtvám nejen myšlenkami, ale také časem, který bych jinak mohla využít účelněji? Nebo dokonce laskavěji? Proč si to, do prdele, dělám? Srážím sama sebe na kolena, což bych neudělala ani nikomu cizímu, ale k sobě si to dovolím? A denně! A ani si to už neuvědomuju! Co jsem to za člověka?

„Necitlivá bestie jsi!”

Kdo to řekl? Odkud se vzal ten hlas? Není tohle přesně ono? To o čem mluví studie Weight Watchers? Ten kritik uvnitř mě, který mě celý život jen týrá? Osmkrát za den! Krát 365 dní, to je 2920 kritických poznámek za rok! A pokud bych patřila k těm, které se podle studie kritizují bez přestávky… Průměrný člověk může mít až 6200 myšlenek za den. Za rok by to dělalo 2 263 000… Vždyť tohle je přímá linka do Bohnic! Jak můžu k sobě být tak krutá? 

   Pokud sama sobě nechci už dál škodit, musím okamžitě vypnout ten kritický hlas uvnitř mé hlavy! A promlouvat k sobě laskavěji. Beztak se kritizování rádi ujmou jiní…Takže od teď už k sobě budu přistupovat jen s láskou a soucitem. 

   A začnu hned. Tak třeba: Chtěla jsem dnes zase cvičit, ale necvičila jsem. Hmm. Ani včera ne… A jsem na sebe naštvaná. Tak jak bych to mohla přeměnit na něco soucitného?

„Na to zapomeň, protože pokud se nebudeš hejbat, tak se ti tuk rozleze z břicha, kde ho ještě jakž takž zamaskuješ volným střihem košile, do míst, která nijak nezakreješ, například tučný podbradek, jedině bys na sebe navlíkla včelařskou kuklu. Když nebudeš cvičit, ochabnou ti svaly a máš zaděláno na osteoporózu. Jde ti o život. Přinejmenším o zdraví. Jsi děsně nezodpovědná!”

   To nebyl dobrý příklad. A kritik má vlastně pravdu… Co třeba takto: Zapomněla jsem zavolat matce.
„Zapomněla? Už celý týden ses jí neozvala. Jsi ta nejhorší dcera na světě…”
   Tak to se také moc nepovedlo… Co tam mám dál? Neodlíčila jsem si před spaním obličej. To přece nemusí být důvod ke kritice… 

„Tak to tedy ne! Nebudeš si tady s falešnou laskavostí nalhávat, že to tvé pleti neublíží. Ráno bude vypadat jak použitý pečící papír! Tohle sis mohla dovolit ve dvaceti, děvenko, ne v padesáti!”

Ajaj! Je těžké ho vypnout! Natož přepnout do soucitného módu.

„To by ses musela víc snažit a opravdu to chtít. Jenže na to je madam moc líná.” 

Ten je tedy pohotový! Jak to, že jsem si ho už dávno nevšimla? Co takhle něco z jiného soudku? Neumyla jsem před Velikonoci okna.

„No, to je toho. Nemyla jsi je ani před Vánoci a pořád je skrz ně vidět, tak co?”

Vida, to by šlo! I když ten vnitřní hlas nevyznívá příliš soucitně. Spíš to vypadá, jako že na úklid prdím. Musím si najít lepší téma k laskavosti a soucitu.

   Co třeba: zase jsem, namísto abych šla hned spát, scrollovala na mobilu do půl druhý nekonečná videa a citáty dvacetiletých kouček s plochým břichem a hladkou pletí bez kazů.

„A pak ti nešlo usnout, co? A ráno jsi byla nevyspalá a hnusná na všechny kolem. Co ty jsi za matku a partnerku a psí paničku!? Nejhorší na světě!”

Uf! To už je šestá kritika během pár minut.

„Ještě jsem nedomluvil!”

Prosím, už dost!

„Taky jsi pěkně natvrdlá! Jestli ti to nedošlo, tak během půlnočního scrollování jsi na jedné z těch stránek u dvacetileté koučky objevila článek o studii společnosti Weight Watchers z roku 2016, že se ženy kritizují v průměru osmkrát denně. A díky tomu jsi se nad sebou alespoň zamyslela a od rána mě zkoušíš ve své hlavě vypínat. Zatím se ti to sice moc nedaří, ale myslím, že díky té tvé umanutosti, kterou jsem mimochodem chtěl zkritizovat při nejbližší příležitosti, jsi na dobré cestě. Ty to jednou zvládneš, holka!”