Virus

Toulání  po horách s batohem na zádech přivedlo cestovatelku a influencerku Uršulu na stráň s krásným výhledem na protější kopce. Ve stáni stála venkovská samota. Travnatá cesta se stáčela mezi dvě oprýskaná stavení. Turistické značení nebylo nikde vidět a vypadalo to, že stezka tady, mezi drátěnými ohradami pro slepice, které se spokojeně popelily v suché hlíně mezi poházenými plastovými kýbly a plechovými vědry, končí.

   

Děsnej smrad, pomyslela si Uršula. Její mobil už se trochu hřál. Celou cestu streamovala na svůj instagramový profil průběh svého putování a sledovala okolní krajinu vlastně jen přes displej mobilu. Teď se zastavila, přepnula se do map a zkoumala, jestli by se to tudy dalo projít dolů do údolí. Tam dole, už jen kousek odtud, by měla být zastávka vlaku.

   Vyrušilo ji zakašlání a rachot kýblů. Otočila se za zvukem a zahledla shrbenou postavu muže ve vyšisovaných modrákách. Znovu zapnula kameru, aby své sledující neochudila o napínavou zápletku.

   „Dobrý den, já jsem tu asi trochu zabloudila,“ zaševelila omluvně.

Dědek jen něco zamumlal, ale a z okna stavení se ozval řízný ženský hlas: „To jdete blbě! A jste na soukromým pozemku, jestli to nevíte.”

„Ale navigace mi ukazuje, že tudy vede stezka a nádraží je…”

„Jenže tady tyhle krabičky dycky blbnou, slečno. Žádný signály, navigace ani gůgle tady nefungujou. Jestli jdete na vlak, tak musíte zpátky, odkud jste přišla a u kapličky se dejte doleva, ne rovně, jasný? Do-le-va,” hláskovala ta žena, jako by mluvila k malému dítěti.

„Doleva,” zamumlala Uršula a nahlas směrem k oknu pronesla: „Máte to tu moc krásný. Tak na shledanou.”

Zavrčení z okna a zachrchlání z ohrady od slepic. Udělala ještě video toho krásného výhledu na zalesněné kopce a otočila se k odchodu.

   „Bylo by to tu mnohem krásnější, kdyby se ti milí lidé o to trochu víc starali. Stačilo by poklidit, opravit ty oprýskané zdi. Vždyť je to takové romantické místo. Lidé si neváží krásy kolem sebe. A jsou na sebe protivní,“ podělila se se sledujícími o své dojmy v dalším videu. Za chůze pak video hned editovala a v plném zaujetí, při vybírání nejvhodnějšího filtru, minula kapličku. Rozcestí přešla rovně.

   Po dvaceti minutách chůze narazila na koleje. Mapy v mobilu se opět aktualizovaly, signál se trochu polepšil a ona poznala, že sice je u kolejí, ale vlaková stanice, z níž chtěla odjíždět, je ještě dobrých šest kilometrů na západ. Aha! Plácla se do čela. U kapličky přece měla jít vlevo! Vydala se po kolejích tím směrem a za chvilku, ani ne po kilometru, se před ní objevila podivná nádražní budova bez nápisu, která ale v mapách nebyla. Mobil v jejich rukou už ji skoro pálil. Co to s tím krámem je? Vždyť nedávno si nechala vyměnit baterii. Za skleněnou výplní z luxferových oken byly vidět siluety čekajících postav. Pokrčila rameny, zapnula stream a vešla.

   Uvnitř to vypadalo jako v nějaké vybydlené továrně. Rezavé sloupy i střešní nosníky a na nich šedý vlnitý plech. Stěny směrem ke kolejím byly z luxferů, na druhé straně nádražní budova zděná z režných cihel s několika zamřížovanými dveřmi. Na peronu čekalo asi pět lidí. Odjezdová tabule na nástupišti úplně chyběla a tak Uršula zastavila natáčení a zeptala se týpka, co stál nejblíž: „Nevíte, kdy to jede na Prahu? A jede to vůbec odtud?”

Mladý muž přikývnul a podíval se na hodinky: „Za deset minut.”

„Dík! A jak se to tady jmenuje?” Listovala v mobilu nahoru a dolů. „V jízdním řádu nejde najít, která to je stanice.” Telefon už byl pořádně rozžhavený. Mladík se chystal odpovědět, když v tom Uršulin mobil najednou zapraskal a celý zčernal.

   „Proboha! Co to je?” vykřikla a odtáhla ruku dál od sebe. Zděšeně sledovala, jak z kdysi bílého plastu začaly rašit podivné tmavé štětiny nebo chlupy. Displej se zdeformoval a kromě rašících dlouhých chlupů z něho vystoupily dvě černé oči, pak něco, co se podobalo psímu čenichu a pod tím tlama. Třásly se jí ruce. Chtěla to upustit, ale nešlo to. 

  Nevěřila tomu, co vidí. Mrkalo to na ni a otvíralo tlamu. Podobalo se to nějaké plyšové hračce psa, něco jako zmenšenina skotského teriéra. Roztomilí černí pejsci na krátkých nožkách, jejichž videa tak ráda sledovala před usnutím na Instagramu. V jejích dlaních to chlupaté černočerné něco sebou mlelo, vydávalo to zvuky a k roztomilosti to mělo daleko. Bylo to děsivé. Nešlo se toho zbavit, nešlo to setřást z dlaní. Zaječela.

   „Klid.” Řekl ten týpek vedle ní a přistoupil blíž. „To je virus. Nová technologie. Pes, podle všeho. Ráda sledujete videa s pejsky, že? A mobil máte pořad v ruce, ne? Měl jsem něco podobnýho a podařilo se mi toho zbavit.” Zkoušel mačkat do levého horního rohu, ale pes se po něm ohnal. „Sakra, kouše.” Ostatní lidé na peronu přihlíželi, ale nezasahovali. Jedna žena vytáhla svůj mobil a začala si to natáčet.

   Uršule se po tváři rozkutálely slzy a měla pocit, že omdlí. „Jak jste se toho zbavil?” vzlykala s očima upřenýma mladíka.

„Přes klávesnici. Připojil jsem hned klávesnici, ale to teď nepůjde.”

„Taky jste měl takovýho psa?”

„Ne, já nekoukal na videa o psech…”

Z černého chuchvalce chlupů se najednou vytrčily dvě tlapy a sápaly se Uršule po obličeji. Nebyly to žádné krátké psí tlapky, typické pro skotské teriéry, vypadalo to spíš jako nenechavé ruce nějaké opice. Gibona nebo makaka.

„Pomoc! Co mám dělat?” Vřískala jako smyslů zbavená a lidé si poodstoupili o kus dál.

   Mladík se ještě snažil cosi zmáčknout, když předtím nechal stvoření, které se více a více podobalo ďábelskému skřetovi, aby se mu zakouslo do rukávu, z kterého vysoukal levačku a tím pádem měl pravou volnou. Uršula se už neovládala, černý chuchvalec prorostl do jejích dlaní a ona se blížila ke kolapsu. Šílenství v jejích očích, když jí ty opičí pracky rvaly vlasy z hlavy, prostupovalo jejím tělem, které se celé třáslo a už už se kácelo k zemi.

   Zahoukání lokomotivy všechny na okamžik zhypnotizovalo. Vše na zlomek vteřiny zamrzlo. Uršula však zaváhala jen chviličku. Zavřela oči a vrhla se i s černým démonem do kolejiště…

   S trhnutím se probudila. Uf! Ještě, že to byl jenom sen! Oddechla si, ale hned ucukla hlavou, když ucítila teplo na uchu. Pod hlavou měla rozžhavený mobil, na kterém usnula při sledování videí s roztomilými skotskými teriéry.
   Mobil v nabíječce se rozehřál tak, že hrozilo, že se stane něco vážného. Uršula se zamračila, těch případů, kdy mobil v nabíječce způsobil požár, přibývalo. Vytrhla telefon z nabíječky, vypnula ho a položila pod postel. Pak se spokojeně zavrtala do peřiny a za chvíli už hluboce oddechovala.

   ... Mobil pod postelí zablikal. Pak náhle zčernal. Z kdysi bílého plastu začaly rašit dlouhé tmavé chlupy…

_

A co vy, milí čtenáři? Také usínáte s mobilem v posteli?