Čarodějka z Královského hvozdu

   „Vypadni, ty mrcho!“ zařval kdosi nebezpečně blízko. Krve by se ve mně nedořezal. Vystřelila jsem ze sklepa a nevšimla si, že batoh s lahví, mapou i mobilem zůstal ležet na vlhké kamenné podlaze. Brala jsem po dvou těch pár schodů, ale cítila jsem, že strach ochromuje moje svaly a rozlézá se po celém těle. Dech zrychlil, srdce až v krku. Proběhla jsem rozbahněným lesem a vydrápala se hustým křovím zpět nahoru na cestu. Když se zablácené boty dotkly asfaltu, zmírnila jsem tempo a téměř letěla poháněná adrenalinem zpátky do civilizace. Do bezpečí chalupy, kterou jsem si na víkend půjčila od tety.
    „Ty blbko, to máš z toho, že lítáš sama po lesích,“ spílala jsem si. „To máš z toho, že se pídíš po záhadách. Už ti z toho hrabe a slyšíš hlasy…“ Zastavila jsem se na rozcestí a teď teprve mi došlo, že nemám své věci. Musím se tam vrátit. Ale co když se mi ten hlas nezdál? A brzy už bude tma. Vrátím se zítra za světla…

 
    Do pytle, to jsem netušila, že bez mobilu jsem až tak nemožná! Potřebovala jsem zavolat kamarádům a sdělit jim tu úžasnou zprávu, že jsem dnes konečně v lesích bývalých Sudet našla zaniklou usedlost. Jenže bez telefonu se blbě telefonuje…
    Ten příšerný úlek postupně odezníval. Začala jsem věřit tomu, že jen zapracovala moje přebujelá fantazie a vzrušení z objevu, kterým jsem byla v několika posledních týdnech přímo posedlá. Uvelebila jsem se s hrnkem čaje u krbu a zanořila se do svých poznámek, kopií z matrik a starých pohlednic.
    Jak to vypadá, v naší rodině se léčitelství dědilo po mnoho generací a mnoho generací je také spjato s Královským hvozdem a s konkrétním místem v něm. Bývalý zájezdní hostinec při stezce do Bavor, zvaný Rendlhof, byl až do odsunu sídlem té německé části naší rodiny, o které se doma nikdy moc nemluvilo. V matrikách jsem objevila, že pokud se u žen v zápisech objevilo povolání, většinou to byla porodní bába. Jedna osoba ale vešla do místních legend.
    Jistá Adelheid Rendel je zmiňována v regionální publikaci o záhadách jako čarodějka. A pramen, který vyvěral ve sklepě usedlosti, měl prý moc uzdravovat a dokonce oživovat. Tím jsem si sama pro sebe vyvodila, že moje citlivost k určitým jevům, velmi časté okamžiky dejà vu a také to, proč mi lidé, kterých se fyzicky dotýkám, říkají, že mám v rukách podivný magnetismus, nebo něco… Prostě to něco je zřejmě dědictví po předcích.
    Druhý den po poledni jsem cestou k Rendlhofu nepotkala ani nohu. Byla neděle, víkendoví turisté většinou chodili po turistických cestách a já byla kilometry mimo značené trasy. Dnes už mě ty ruiny tolik neděsily. Naopak, cítila jsem se tu jako doma. Obešla jsem celé zbořeniště. Kameny obrůstaly mechem a kapradím. Stromy během uplynulých desetiletí vytáhly svou klenbu vysoko nad dávnou šindelovou střechu. Jen matné obrysy zdiva dávaly tušit, že tady kdysi stával zájezdní hostinec. A jen to podivné chvění, nebo co to bylo cítit ve vzduchu, možná dávalo tušit, že tady kdysi žila čarodějka.
    Vybavená čelovkou jsem se naposledy rozhlédla. Nikde nikdo. Sešla jsem do jediné zachovalé části stavení, do sklepa. Ulevilo se mi, batoh byl na tom místě, kde mi včera vypadl z ruky. Vytáhla jsem mobil. Dvacet nepřijatých hovorů a baterka na deseti procentech. Bezva! Chtěla jsem udělat pár fotek toho místa a nabrat vodu ze studny do lahve. Zapnula jsem na mobilu foťák a snažila se v tom šeru zaostřit. „Koukej mazat, ty potvoro! No tak mazej!“
    Nevím, jak jsem se dostala zpátky do chalupy. Čarodějka z Rendlhofu je mocná i po své smrti, zdá se. Chrání si pramen živé vody. Nepodařilo se mi ochutnat ani doušek ze studny, batoh s mapami zůstal někde v bažinách. Jen ten mobil jsem křečovitě držela během zběsilého úprku z lesa. V chalupě jsem spěšně sbalila, naházela věci do auta a zamířila jako ostatní turisté z hor zpátky do nížin.

                                             ...

    O rok později se dva moji nejlepší kamarádi, kteří věděli o tom strašidelném zážitku z loňského léta, rozhodli, že záhadě musíme přijít na kloub. Tentokrát společně.

    Cesta k ruinám ubíhá jako nic. Na všechny působí atmosféra toho místa. Zastavíme se se. Šumění stromů, ptačí zpěv a vzdálené zaštěkání psa jsou jediné zvuky zde. Po jednom sestupujeme po úzkých schodech do sklepa. „Nejdřív naplníme lahve. Je divný, že ta, co jsem tu nechala vloni, zmizela.“ Vytahujeme z batohu petky a skláníme se ke studánce.

   „Koukej mazat, ty mrcho!“ ozve se tentokrát někde nad námi. Vykřikneme a všichni tři najednou se cpeme po schodech nahoru. Zmateně do sebe vrážíme.

„Tudy!“ ukazuju směrem k cestě. Najednou se z křoví vynoří zablácený obrovský pes a začne na nás štěkat. Pak se ozve ženský hlas a také už vidíme celou ženu s košíkem v ruce, jak se v předklonu dere z hustého podrostu. Snědý vrásčitý obličej pod rozčepýřenou šedou kšticí. Narovná se a pokřižuje.

   „Fuj, to jste mě ale vyděsili! A já myslela, že ten pes tady štěká na veverku.“

Nikdo z nás není schopen slova. Jen tupě civíme.

„Taky jste na houbách asi, že jo? Nebo mi sem chodíte pro vodu do studánky? Moc lidí o tom pramenu neví, ale já pro ni chodím každý den už sedmdesát let! Je to živá voda. No hádali byste mi dvaadevadesát? Že ne?!“ zasípá ta podivná osoba.

„Jen ta moje čuba se tady v těch bažinách vždycky děsně zamaže,“ pokračuje ve svém monologu a pak se obrací na psa: „No vypadni z toho bláta! Koukej mazat, ty mrcho!“