Kočka

V zahradě se starou hruškou nikdo dlouhá léta trávník nesekal, a tak přerostlá polehaná tráva vytvořila na zahradě nepropustnou krustu, ze které místy vykukovaly bodláky, místy krtince, to vše proložené bobky všeho druhu. Dřevěný plot nikdo neopravoval, nenatíral, a tak chátral až k úplnému rozpadu. Díky absenci plotu se po zahradě volně pohyboval, kdo chtěl – kočky, psi, sousedi. Tak jsem zahradu uviděla, když jsem tam poprvé před lety přijela.

  Hrušku jsem si zamilovala okamžitě, trávník ne. Vytrvale totiž vzdoroval pokusům o nápravu. Teprve po dvou letech sekání, hrabání, vertikutátorování a hnojení trávník pochopil, že to myslím s jeho kultivací vážně. Krtek ovšem nepochopil nic, dál si krtal a kazil svými hromádkami trávníku jeho nový look. Než přišla Kočka.
  Jednou v podvečer stojím v otevřeném okně, koukám do zahrady a počítám nové krtince. A najednou uvidím kočku. Drobná, nazrzlá mě fixuje pohledem. Hledíme si do očí a probíhá mezi námi tichá komunikace. Něco v tomto smyslu: "Hele, to je teď moje království, kočindo! Ať tě ani nenapadne, dělat mi tu kočičince, protože pes se mi v tom pak válí a namísto sněhobílé psí slečinky je z ní pak smradlavý nahnědlý vořech."
"Na tvýho psa ti víš, co...?! Jo, přesně! Házím kočičinec! Já tady byla dřív než ty! A jsem tu mnohem častěji nežli ty. Je to moje území!"
"No dobrá, dobrá, uznávám, jsi tu denně... No tak běhej si, jak chceš, ale bez těch exkrementů, jo?"
"Tvoje svolení stejně nepotřebuju!" Kočka švihne vztekle ocáskem, ta oční přetlačovaná už jí nebaví. Odvrátí hlavu, přejde pomalu pyšným krokem celou zahradu a tím mi dává jasně najevo, kdo vládne této zahradě! Pak mizí u sousedů.
  Druhý den ráno přesně uprostřed nízké betonové zahradní zídky uvidím ležet něco černého. Jdu blíž. Je to mrtvý krtek. Musela ho ulovit ta kočka! A přinesla mi ho tak, jak jsou venkovské kočky zvyklé nosit úlovky před dveře. Takže už vím, kdo je skutečnou paní zahrady se starou hruškou.