Laser games

 „Zlatíčko?“ Mámin hlas se ozýval ze zakázanýho území. Z mýho pokoje! A já tam nechal v bundě… Vyběhl jsem schody do patra, vpadl do dveří a našel mámu sedící na podlaze v hromadě špinavýho prádla. Mezi prsty zamyšleně žmoulala dvougramový sáček.

   „To je marihuana?“ zeptala se, aniž se na mě podívala.

„Mami! Slíbila jsi mi, že už ke mně…“ Sakra, to ta moje roztrženost. Jo, slyšíte dobře – roztrženost je vyšší stupeň od roztržitosti, což mě vystihuje celkem přesně. Jsem roztrženej vejpůl mezi virtuální a reálnej svět. I když upřímně, virtual převládá. Do pytle! Nechal jsem to v kapse, ale nemusím se hned přiznávat, ne?
„Nevím, co to je, není to moje…“

    Máma ke mně zvedla oči. Ten pohled! Kdyby máma hrála laser games, odpálila by nepřítele jenom tímhle pohledem. Nesnášel jsem ho! Prý ho mám taky, ale když na lidi upřeně civím já, myslí si, že mají něco na nose…

    „Tak jo, je to moje, ale neptej se od koho.“ Podala mi sáček. Obličej na neutrál. Takový ten výraz, kdy netuším, co se jí honí v hlavě. Do prrr…! Dnes bylo v plánu to konečně vyzkoušet s Lubkou a Marym… A teď to zřejmě skončí v hajzlu. Čekal jsem na její reakci a drtil sáček v dlani.
„Tak co? Mám to spláchnout?“ Každou chvíli musí vybouchnout, tahle pokerová tvář jí nemůže vydržet dlouho… Čekal jsem, že začne za A, křičet, nebo za B, přednášet o škodlivosti drog. Variantu C jsem opravdu nečekal.

   „Ubal to,“ řekla.

„Cožééé?“ Já asi špatně slyšel!

„No ubal jointa, nebo jsi z toho chtěl vyrábět mazání na klouby?“

Nikdy jsem to nedělal, měl to dneska ubalit Lubka. „Neumím to,“ pokrčil jsem rameny.

„Tak tady počkej!“ Zvedla se a někam odklapala.

    Za minutu byla zpět s krabičkou tátových Luckyn, krabičkou sirek a zapalovačem.

„Ty přece nekouříš, mami. Říkala jsi, že jsi s tím skončila už na vejšce.“

Zasmála se a začala vyklepávat z cigarety tabák.

„Co chceš dělat?“ zděsil jsem se a pozoroval, jak jí to jde pěkně od ruky.

„Ták, a máme tady krásnýho špeka,“ ukazovala mi svůj výtvor. „Pojď na terasu.“ Zvedla se a já musel za ní. To snad není možný, ona to chce vykouřit? Tomu kluci neuvěří. Sorry, pánové, ale matka si to ubalila a vyhulila sama…

„Mami…“

    Ale to už si hověla ve svém zahradním lehátku a zapalovala si. Potáhla a pak mi to podala.

„No tak se posaď! Tady máš a pomalu, zlato…“ Sednul jsem si na lavičku, vzal od ní tu doutnající věc a potáhl jsem taky. Trochu to štípalo a hnusně to chutnalo. Ušklíbnul jsem se a pak rozkašlal. Podal jsem to zpátky mámě. Začal jsem se dusit, lapat po dechu, v očích mě pálily slzy. A ona vypadala, že si to snad užívá. Opřela hlavu, zavřela oči a znovu natáhla. Po chvíli vyfoukla, otevřela oči a usmívala se mému záchvatu. Jindy už by běžela pro sirup proti kašli. „Teď zase ty.“

    No potěš! Že by se mi zase chtělo chrchlat… Ale překonal jsem se a opatrně a úplně malinko natáhl a zase jí to vrátil. Chvíli jsme seděli mlčky.

„Asi jsi čekal přednášku, co? Neboj, o tu nepřijdeš. A když budeš chtít, tak ti budu vyprávět, jak to chodilo na koleji.“ Podala mi znovu jointa. Dal jsem si posledního šluka a v ruce mi zbyl malinkatý oharek. Co s tím?

„Típni to do květináče. Kytičky to mají rádi…pardón, rá-dy,“ rozesmála se.

    Ježíši! Ona je snad fakt sjetá! Hihňá se a není k zastavení! Co tomu řekne táta, až se vrátí? Musím ji nějak uklidnit, nebo někam uklidit… Tak si říkám, k čemu to je dobrý? Co na tom lidi mají? A co je na tom k smíchu? Máma vypadá, že si příjemně frčí a se mnou to neudělalo nic. Ach jo! Mám kvůli tomu jen starosti! Jak vysvětlím tátovi, že se máma zkouřila marjánou, kterou našla v mojí kapse? Je sice super, že už nekašlu, ale …teď pro změnu asi budu zvracet!

    Odnesl to buxus. Máma vyskočila, přestala se smát a přehodila se zpět do módu MATKA. To znamená, že mě starostlivě hladila po zádech, zatímco jsem v křečích ničil její terasovou výsadbu. A pak šla pro kýbl a sklenici vody.

„Natáhni se.“ Ukázala na zahradní lehátko.

    Když hadicí ostříkala ty pozvracené keře, sedla si vedle mě na zem a vypadala zase skoro normálně. Aspoň už se tak blbě nehihňala. Bylo mi o něco líp, jen žaludek se ještě trochu houpal. Tušíte, že jsem nestál o žádnou přednášku, takže jsem přehodil máminu pozornost ke vzpomínkám. To zabralo vždycky. Ponořila se do minulosti a mě už pak většinou dala pokoj. Stačilo poslouchat, nebo předstírat, že poslouchám.

„Mami, jaký to teda bylo na vejšce, na koleji?“

   „Divoký!” zasmála se a mrkla na mě. „Scházeli jsme se tam v jedný ilegální krčmě.“

„To jako někde ve sklepě?“

„Ale ne, prostě si dva spolubydlící udělali z mrňavého kolejního pokojíčku takovou nálevnu. Vyrobili z trámků patro na spaní a pod tím byl barový pult s ledničkou. Vypadalo to tam jako v nějaké dřevěné zemljance. A chodili tam kamarádi a známí. Fungovalo to asi dva roky…“

„Dva roky? To nikdo nikam neohlásil?“

„Ne, neohlásil, a to i přes to, že o tom psali dokonce v novinách. To už by dneska nešlo. Doba je tak zatraceně korektní!” povzdechla si máma a pokračovala. „A do krčmy jednou přišel týpek s afghánskou trávou. A byla to síla! V jednu chvíli jsme se smáli a za okamžik někdo zakokrhal. Pak usnul a zase kokrhal a tak pořád do kola. No, a mě se chtělo na záchod.“

„Klasika, mami, to máš furt stejný.“

„Jenže pokoj jsme před tím zamkli,“ nechala máma mou poznámku bez komentáře. „A já vzala ten klíč, že si dojdu na záchod na chodbě. Ale točím na jednu stranu, pak na druhou stranu a říkám: Sakra, na kterou stranu se to odemyká? Všichni se smějou, jaký jsem trdlo. Jenže když vytáhnu klíč ze zámku, smích ustane. Je do vrtule. To nic, povídám, já to spravím. A ve dvou prstech klíč rozlomím. Náhradní nikdo z nás neměl…“

„Kecáš!“

„Nekecám, ten klíč mám náhodou dodnes schovanej.“ A vytáhla z kapsy krabičku od sirek a v ní se zablýskla fabka na dva kusy. Vzal jsem ty zbytky pokrouceného klíče a prohlížel si je.

„Tý jo! Taková síla! Jako ta královna Eliška ne?“

„Jo! Jako Eliška Pomořanská. Zkouřená Eliška Pomořanská!“ Rozchechtala se máma a já konečně taky. Pak zvážněla a pohladila mě po tváři: „Opravdu je to síla, buď na sebe opatrný.” Ve dveřích se ještě otočila: „Asi to nebyl moc výchovný příběh, co?“

„To teda ne! Ale... díky, mami. Za všechno...”

    Ležel jsem na zahradním lehátku a pozoroval plující mraky. Řeknu vám, že mi moc dobře nebylo. Z těch mraků mě totiž něco divnýho sledovalo. Vypadalo to jako tisíckrát zvětšené máminy oči...