Odříkaného chleba největší krajíc...
Myslela jsem si o sobě, že už umím dávat dobrý pozor na to, když dělám nějaké důležité prohlášení. Několikrát jsem se totiž přesvědčila o tom, jak přísloví o odříkaném krajíci dokáže otřást pevnými postoji i dobrými předsevzetími. A jak zlomyslný vesmír často na mé rozhodné NE odpoví s úšklebkem ANO, a pak s pobavením pozoruje, jak se v tom plácám.
Když jsme s literární partou Rozmazlení loni v létě dokončovali knihu o Dřímajícím Hromovi (a o tom, co všechno provedl…), Dana nadhodila dotaz, zda by se někdo z nás nechtěl zapojit do jejích kurzů tvůrčího psaní jako lektor. Tuto možnost jsem ve zlomku vteřiny zamítla. „To není nic pro mě,“ vypadlo ze mě zcela automaticky. Postavit se před lidi a něco povídat? Co já bych jim asi tak vykládala? Tři hodiny v kuse, nebo dokonce celý víkend? Ne, v tom se necítím dobře. Jsem přece introvert! Já potřebuju na práci hlavně klid.
Jenže, to by nebyla Dana, aby se s takovou odpovědí smířila! Má totiž dar z lidí vyždímat i to, co nevědí, že v sobě mají. Měla jsem to tušit! Už předloni mě donutila zpívat na pódiu divadla Dobeška…
Dana říká, že psaní dává křídla. Já dodávám: a odvahu letět do neznáma. Objevila jsem totiž, že ještě lepší, nežli žít si svůj malý tvůrčí svět v bezpečí měkkého ušáku, je povzbuzovat a podporovat v tvoření ostatní. Že vidět jejich literární pokroky, jejich radost, nadšení a to, jak úplně rozkvetou pod křídly fantazie… To vše teprve dává tvůrčímu životu ten správný smysl!
Komentáře
Okomentovat