Chůva

„Barboro, sbalte věci a připravte děti na cestu! Jak to, že nejste nachystaná? Nechci přijet na Loučeň pozdě. A upravte se!“ Gabriela se podivila, že chůva je neučesaná, uniformu má zapnutou nakřivo a vůbec je nějaká pobledlá. Jestliže chůva onemocní, pomyslela si Gabriela, neví, kde sežene tak narychlo záskok. A brzy bude mít o starost víc. Pohladila si vlastní břicho. Bude muset najmout další chůvu. Čtvrtý potomek z rodu Thurn Taxis by na Barboru byl moc.
„Hned to bude, madam,“ pípla dívka a odběhla k dětem.

    Do salonu vešel manžel a Gabriela si všimla si, že také ještě není přichystaný. Jestli dorazí na návštěvu jeho rodičů pozdě, bude jim to tchyně celý oběd předhazovat. „Erichu, drahý, vám to dnes ale trvá! A také nevypadáte dobře!“ Přimhouřila oči. „Mám za to, že včerejší degustace v knížecím lihovaru vám dala zabrat, že?“
„Všechno se se mnou točí, Gábi a vůbec nemám chuť k jídlu...“
„Pokud vám nechutná jíst, tak to bude vážné. Nemám poslat Madlu pro doktora?“ dobírala si ho.
Erich se zamračil. „Obávám se, že doktor dnes neordinuje. Degustoval celý večer s námi. Drahá, pošlete Madlu raději se vzkazem na Loučeň. S omluvou. Dnes na oběd k rodičům nepojedeme. Víte, že mamá bude rozmrzelá, když nedáme vědět.“
„Ne, Madlu na Loučeň už nepustím!“ ohradila se Gabriela. „Nestojím o další potíže s personálem! Jsem ráda, že konečně znovu nastoupila.“
„Pošlete, koho chcete. Třeští mi hlava, musím si lehnout,“ zaúpěl manžel a vypotácel se ze dveří.
    „Barboro!“ zavolala do dveří dětské části zámku. „Tak Barboro!“ V pokoji s bílým nábytkem si starší holčičky hrály na koberci s panenkou, ale chůva nikde. Ve vedlejší místnosti se ozýval pláč nejmladšího Alexe. „Copak jste hluchá, Barboro? Kde jste?“ Vtrhla k synkovi do pokoje, zvedla ho z postýlky a začala konejšit. Barbora se opírala o stěnu a otírala si ústa. Gabriela postřehla nezaměnitelný nakyslý pach, který se linul z toalety, a který přehlušil i Alexovu plenu. Že by, jindy tak spolehlivá chůva, také propadla alkoholismu?
„Madam, musím vám říct… Madam, stalo se něco hrozného…“ Zkroušený výraz bledé dívky prozradil Gabriele, o jaký neduh se jedná. Služky z její domácnosti byly zřejmě neobyčejně plodné. Kde ale teď sežene novou chůvu?
   „Kdo to byl?“ vyštěkla. Barbora zakroutila hlavou a semkla rty. Z očí se jí rozkutálely slzy. Přece nemůže prozradit... Kdo by jí to uvěřil?
   Ale Gabriela měla už nějakou dobu podezření. „Loučeňský kníže?“ zeptala se ledovým hlasem. A protože choutky svého tchána dobře znala, nepřekvapilo ji, že dívka přikývla. Gabriele se zpěnila krev v žilách!
    

    S Alexem v náručí se vydala do manželovy ložnice. „Musíte s tím něco udělat, Erichu!“
„Gábi, opravdu mi není dobře. Co to tu páchne?“ Nakrčil nos.  Gabriela mu podala syna. „Copak mu nikdo nevyměnil plenu?"  Erich přemáhal nutkání na zvracení. „Mám to snad udělat já?“ Držel synka v natažených pažích a ten se na něho bezelstně usmíval.
„Pokud nedomluvíte svému otci, tak budete měnit plíny nejen Alexovi, ale i tomu malému, kterého čekáme. Váš drahý otec musí přestat obtěžkávat náš personál! Za posledních pět let, co bydlíme na Mcelích, nás připravil o dvě kuchařky, komornou Madlu a nyní i Barboru!“
„Nemůžu mu zakázat, aby nás navštěvoval." Erich odložil Alexe na postel. Ten zápach byl nesnesitelný! „Promluvím, s ním později…“
„Ne, Erichu! To se musí vyřídit ihned! Vyrazím za ním sama!“
„A co Alex? To mi ho tu jen tak necháte? Kde je vůbec Barbora?“
„Barbora teď nemá čas, zvrací na toaletě. Čeká dítě. Dalšího levobočka vašeho papá. Tak zkuste být trochu užitečný…“
   Erich zaúpěl. Alex se znovu rozplakal. „Vezměte si alespoň auto se šoférem, budete rychleji zpět. A Gabrielo…“ Ale slyšel už jen klapot střevíců na dřevěném schodišti.

    Gabriela chvátala poháněná vztekem. Byla na svého tchána tak dopálená! Copak ji chce připravit o všechny spolehlivé služebné? Seběhla dolů ke garážím. Copak nemůže nechat sukně v okolí na pokoji? Vážně bude muset najímat ke svým dětem chůvy mužského pohlaví? Rozrazila vrata s takovou vervou, že  Cyril, jejich řidič, stačil tak tak uskočit. Otíral si ruce umazané od motorového oleje a překvapeně na svou velitelku pohlédl.
    „Dobrý den, madam. Mám už natočit vůz?“ Nepřítomně na muže pohlédla. „Cyrile...“ Zamyšleně se dívala na mužovy velké tlapy. Na spolehlivé silné ruce. A vztek ji náhle opustil.

    Pohladila nablýskanou bílou kapotu vozu. Ruce, které si poradí se zapáchajícími motory a neštítí se žádné špíny. „Cyrile," usmála se na něho.  „Povězte mi, Cyrile, uměl byste vyměnit plínu malému děcku?“