A už nehřeš!

„Ježíši, co to děláš?“ Můj hlas se rozléhal mezi skalami. Běžela jsem prašnou cestou k vysoké postavě. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Ten floutek držel v ruce mrtvou holubici! Snad ji nezabil? Zaslechl mě, ale odvrátil se. Takže jsem se v něm spletla? Je tedy stejný, jako ostatní chlapci? Jen lovit a zabíjet nevinné tvory pro zábavu? Z dlouhé chvíle lámat holubům křídla? A já věřila, že je jiný. Když jsem ho slyšela, jak zvláštně odpovídá kněžím na schodech chrámu. Jak mu temné oči září, když hovoří o soucitu ke všemu živému. Tolik jsem ho obdivovala. Ale teď? Uloví nevinnou holubici! Bídák! A ukrývá se se svou kořistí ve skalách. Pořád se někde schovává! A vůbec si mě nevšímá. Ale já už nejsem malá holka! Kolikrát jsem ho chtěla oslovit, vždy se mi někam ztratil.

    Paprsek zapadajícího slunce dopadl na jeho záda. Najednou jakoby se vše rozsvítilo. Ne! To není možné! To světlo snad vychází z něho! Pomalu se ke mně otočil. Viděla jsem, že má tváře mokré od pláče. Sklonil se ke svým dlaním a mrtvou holubici, kterou stále držel, políbil. Strnula jsem. Do očí se mi nahrnuly slzy. Najednou mi připadalo, že holubice pohnula křídlem. Zamrkala jsem a zůstala bez hlesu zírat. Sledovala jsem, jak holubice pod jeho dotekem ožívá. Zatřepala křídly. Ježíš zvedl ruce nad hlavu a ona vzlétla. Zakroužila nad námi a odletěla. Nezmohla jsem se na slovo.

    „Co je? Co za mnou pořád lezeš?“ zamračil se a vykročil ke mně.
„Byla přece mrtvá…“ hlesla jsem.
„Ne, že to někde budeš vyprávět! Naši mi pořád říkají, že z toho budu mít problémy…“ povzdechl si.
„Neprozradím tě!“ vyhrkla jsem a došlo mi, že už se mi nemusí naskytnout příležitost být s ním chvíli sama? Teď, nebo nikdy! Nadechla jsem se: „Víš, chtěla jsem ti vlastně říct… Víš…“ koktala jsem, rudá až za ušima.
„Vím, co mi chceš.“
„Jak to?“ zděsila jsem se a přestala dýchat. Copak může vědět, na co myslím? A jak na to myslím?
„Vím to.“ Odpověděl, jakoby mi četl myšlenky. Toužila jsem se v tu ránu propadnout do země nebo zkamenět jako solný sloup.
„Také tě nikomu neprozradím,“ dodal a usmál se na mě. Vydechla jsem úlevou a on pokynul hlavou směrem k vesnici.
„Teď jdi!“ řekl a v očích mu zasvítil nezbedný plamínek. „A už nehřeš!“