Podivná metoda

Když Martin vystoupal na kopec, se zděšením si všiml, že ohrada je prázdná. Sotva popadal dech, ale přesto ještě zrychlil. „Sakra! Sakra práce!“ Pevné kožené boty drtily štěrkovou cestu, oranžové slunce pomalu zapadalo a kukačka na jedli v pravidelném rytmu odkrajovala roky. Jeho? Doufal, že ne. Doufal, že se vše časem zlepší. Ale nutno přiznat, že ta horská samota, od které si tolik sliboval, jeho problémy nevyřešila. Jak byl bláhový, když si myslel, že z pracovního vyhoření a průšvihů se ženskýma ho vyléčí změna prostředí!  Jak bláhový  byl i kamarád Béďa , když se dušoval, že práce kolem zvířat a horský vzduch je na rozloženou psychiku balzám. Doběhl k ohradě. Vrátka byla zamčená, neporušená. Drátěné pletivo v horní části výběhu vzorně napjaté mezi kůly. Tak kudy, ty mrchy, zase zdrhly? A kam se poděly? Bude to muset celé obejít a zkontrolovat. Kukaččin hlas najednou prořízl ženský výkřik. Bylo mu jasné, kde je má hledat a zamířil k nedalekému lesu.

...

Mezi smrky nebylo nikoho vidět. „Haló,“ zavolal a doufal, že se ještě ozve. „Pomoc!“ zaslechl vysoký hlas a rozběhl se tím směrem. Prodíral se roštím, kopřivy ho popálily na holeních.
    Konečně stanul na malé louce u potoka. Na vrbě, ohnuté téměř až k vodě, visela žena. Křečovitě se držela kmenu, porostlého mechem, nohy zaklesnuté o silnou větev. Krátké červené šortky se zařezávaly do pozadí a Martina ten výjev kdovíproč rozveselil.
    Snad, že se mu vybavilo dětské hřiště u nich na sídlišti, bezstarostné letní měsíce a holky z vedlejšího vchodu, jak se houpou na ocelových hrazdách hlavou dolů, pak pustí ruce a drží se jen za nohy, zaklání hlavy až k zemi a zkouší zuby z trávy zvednout sušenku Disko.
     Pod visící ženou klidně spásalo šťavnatou trávu jeho stádo. Kaifáš, Eliáš, Bára, Senta, Pipa a Poppy. Černé maďarské ovce cápové. Mají nezvykle dlouhé zakroucené rohy. Vypadají, jakoby je ukradly antilopám kudu. Věděl, že pohled na metrákového Kaifáše může kdekoho vyděsit. Devadesát kilo živé váhy obrostlé dlouhou černou srstí a s metrovými rohy ve tvaru šroubovice. Kaifáš vypadal jako Lucifer. Eliáš nebyl tak rozložitý a bahnice byly ještě menší, ale všechny ovce byly černé a všechny měly tyto zvláštní ozdoby hlavy. Poslové pekla!

...

„Kájo, to se dělá?“ Plácnul vůdčího berana po zadku, ale ten jen mírně pootočil hlavu. Vzal sice toho divnýho týpka z kanceláře, co tady už půl roku předstírá bačování, na vědomí, ale klidně pokračoval ve spásání šťavnaté lesní trávy.
    „Budu vás žalovat pro psychickou újmu!“ zavřískla visící žena.
„To můžete, ale nejdřív musíte slézt z toho stromu,“ usmál se. Měl chuť ji také plácnout. Ta obepnutá červená látka magnetizovala jeho pohled, ale ovládnul se. Žádný ženský, zakazoval si! A šlo mu to, tady na samotě, zatím moc dobře.

„Pojďte, pomůžu vám dolů. Jsou to jenom ovce,“ ukázal na pekelníky, „jsou mírné jako, ... no jako ovce.“ Natáhl k ženě ruce.
„Nesahejte na mě!“ Zase je stáhl. Žena spustila nohy a seskočila na zem. Jenže bílá teniska jí podklouzla na bahnitém břehu, ztratila rovnováhu a rozplácla se v potoce. Martin se rozchechtal.
    Ovce zvedly hlavy, přestaly žvýkat a pozorovaly tu osobu, kterou před chvílí překvapily, když seděla na bobku za smrkem se staženými kraťasy. Usoudily, že si libuje v prudkých a nečekaných pohybech. Po krátkém úprku znenadání vyskočila na vrbu. Takže, když se stejně prudce a nečekaně ponořila do vody, pomyslely si, že na pastvu tady nebudou mít klid. A ovce cápová miluje klid nade vše! Kaifáš zafrkal a hodlal opustit mýtinu. „Hou, Kájo, hou!“ Martin chytil Kaifáše za kožený obojek a podrbal ho za uchem. „Ne tak rychle, kamaráde! Dáma je v nesnázích, přece ji v tom nenecháme.“
    „Laskavě se o mě už nestarejte a hlavně si ty potvory odveďte! Jste úplně neschopnej buran! To není možný, na jakýho kreténa já musím narazit! Les jako kráva a v něm jedinej vůl a toho musím zrovna já potkat!“ Dáma se vydrápala na břeh. Společně s kalnou vodou prskala další nadávky, ale měla slzy na krajíčku.

„Jmenuju se Martin,“ prohlásil a začal si rozepínat košili. „A asi jsem opravdu vůl, protože nedokážu zvládnout ani pár ovcí.“ Podal košili ženě. „Přehoďte si to, už je chladno, ať nenastydnete.“ Vzala si modrou flanelku a po očku si prohlížela opálený pastevecký hrudník. „Přitom mi Bedřich sliboval,” pokračoval ,,že jsou to učiněný andělé a že mu je můžu v klidu obstarat, když bude na expedici v Peru.“

„Moment!" vyhrkla, „vy znáte Bedřicha Vrbu?“

„Jasně, vždyť říkám, že mu to tady hlídám…“

„Já přijela za ním. Chtěla jsem ho překvapit, myslela jsem… V rádiu říkali, že už je expedice zpátky.“

„Vrátí se až příští týden, museli posunout odlet kvůli počasí. Tak pojďte,“ vybídl ji, „usušíte se v chatě.“ Při představě, jak vytírá do sucha ty její polokoule, se mu rozhořely tváře.

„Mám tady někde batoh…“ rozhlížela se. Pověsila ho na větev někde támhle, kde ji překvapily ty rohatý potvory. 

Martin si hodil její bágl přes rameno, odřízl proutek z vrby a polechtal nejbližší ovci po uších. „Tak alou! Domů!“

...

Zahnal ovce do ohrady a vyztužil pokroucené pletivo. Snad to do rána vydrží.

„Odkud znáte Bedřicha?“ vyzvídala Žaneta, usušená a převlečená. Cestou k chatě se  mu představila a zamumlala cosi jako omluvu za ty nadávky.
„Z teambuildingu.“ Odpověděl stručně a po očku pozoroval, jak se ten kulatý zadek pěkně vyjímá i v dlouhých džínách.

„A to já nevěděla, že je Bedřich něco jako,“ hledala správné slovo, „… kouč? Koučoval i vás?“

„I tak by se to dalo říct. Ale měl dost podivný metody, takže teď namísto lidí, koučuje stádo ovcí.“ Martin byl zvědavý, jak se s ním zná tahle Žaneta. Že by bejvalka? „A vy?“ zeptal se jí.

„Bývalá kolegyně. Ještě z doby, kdy Béďa dělal na klinice. Neviděli jsme se deset let.“ 
    Kolegyně, ulevilo se Martinovi. V tom případě jí může zkusit nabídnout, ať tu přespí.  Alespoň letmo pohladit ty džínové přeludy. Možná i líbačku u ohně… Kdyby nebyla proti… Zdálo se mu, že by nebyla. Když přestala prskat,  byla docela milá. A ten zadeček! Zase fantazíruješ, napomenul se v duchu.

„A teď jste ho přišla jen tak po letech překvapit?“ vyzvídal.

„Vlastně jsme si párkrát napsali, “ zarazila se a přimhouřila oči. „Vlastně vám do toho nic není!“
    Takže nejspíš přece jen bejvalka. Nejspíš je teď čerstvě rozvedená a hledá, na koho by se pověsila. Na Béďu Vrbu! Nebo na nějakýho jinýho vola se slabostí pro pěkný pozadí. Ne! Teď nemůže! Přece si slíbil, že se naučí ovládat. Že si nebude ničit život kvůli ženským!
    Takže otázku: Nechcete tu přespat? spolknul a řekl jen: „Když teď vyrazíme, stihnete poslední vlak do města. Hodím vás na zastávku.“ 

    Ať už je raději pryč! Jestli jen chvilku uvažoval nad tím, že by ji tu nechal přes noc a něco na ni zkusil… Ať všechny ženský radši vezme čert, i s jejich zadkama! Vždyť kvůli jedný takový kolegyni z práce je Martin s nervama na huntě! Kvůli takový tady pase ovce, zatímco ona se roztahuje v jeho útulný kanceláři! Byli milenci, ale prasklo to a v korporátní firemní kultuře se tohle nepěstovalo, takže průser! Jenže ona, aby si zachránila krk, to navlíkla jako sexuální obtěžování a Martina pak vyrazili z práce. Tahle Žaneta bude něco podobnýho! To tak! S takovou si něco začít!
    Pohlédla na něho s divným úsměvem. „Jste si naprosto jistej, že mám odjet?“ Martinovi připadalo, že se mu posmívá. Stála najednou nebezpečně blízko, cítil její vůni, které se mísila s vůní sena, svrběly ho ruce, ale zamumlal jen: „Naprosto jistej!“ a vykročil k autu.

...

Žaneta se uvelebila na sedadle žluté lokálky a zamávala Martinovi přes špinavé sklo. Vlak se rozjel. Vytáhla mobil a naťukala krátkou zprávu pro příjemce BedrichKoucing: ,,Nechal mě odjet. Metoda funguje…”