Vše o Evě aneb když socha promluví
Jan Štursa: Eva (Horácká galerie) |
Odemykám kovanou mříž Horácké galerie a z podesty na hlavním schodišti na mě, jako každý den, mává Eva - bronzová socha Jana Štursy. Při pohledu na jablko v její pravé ruce se klepnu do čela: „Jé, já zapomněla vzít ty jabka!“
„Mám jedno, můžu ti ho dát!“ ozve se bronzová Eva. Už mě to nepřekvapuje. Za tu dobu, co pracuju tady, v bývalém paláci s bohatou historií, mě podivné zvuky a hlasy nerozhodí. A tak úplně normálně nehybné soše odpovídám: „Děkuju, Evo, ale přijede patnáct lidí. Jedno by bylo málo.“
„Tak si ho vezmi ty, je slaďoučké.“
„Jen si ho nech. A nepokoušej mě. Víš, že jsem za tebe jako ředitelka zodpovědná.“
„Adam taky pořád mluvil o zodpovědnosti a že se to nesmí a tak… A jak byl pak rád! Fakt nechceš?“
„Hlavně si na tom tvým jablku nechci vylámat zuby. Musím běžet, než přijedou hosté.“
„Počkej, ještě!“ vykřikne. Zarazím se a Evin hlas zní najednou plačtivě: „Je mi tu na těch schodech smutno. Chtěla bych za holkama dolů. Ony se tam celej den baví a hihňají. Mramorová Hanka Kvapilů zpívá a bronzová Sulamit Rahu tancuje a já tady trčím celý dny jako solnej sloup. Jo, a Myslbekův Žižka mi čumí na kozy!“
„Evo, já tě tu ale potřebuju.“
„Proč?“
„Jsi první, co návštěvníci vidí, když otevřou dveře. Vtáhneš je do galerie a nalákáš. Přesně na tady na tom místě jsi důležitá.“
„Jsem?“ usměje se rozmarně.
„Jsi,“ odpovídám jistě. „A na Žižku se vykašli, stejně prd vidí!“
„Mám jedno, můžu ti ho dát!“ ozve se bronzová Eva. Už mě to nepřekvapuje. Za tu dobu, co pracuju tady, v bývalém paláci s bohatou historií, mě podivné zvuky a hlasy nerozhodí. A tak úplně normálně nehybné soše odpovídám: „Děkuju, Evo, ale přijede patnáct lidí. Jedno by bylo málo.“
„Tak si ho vezmi ty, je slaďoučké.“
„Jen si ho nech. A nepokoušej mě. Víš, že jsem za tebe jako ředitelka zodpovědná.“
„Adam taky pořád mluvil o zodpovědnosti a že se to nesmí a tak… A jak byl pak rád! Fakt nechceš?“
„Hlavně si na tom tvým jablku nechci vylámat zuby. Musím běžet, než přijedou hosté.“
„Počkej, ještě!“ vykřikne. Zarazím se a Evin hlas zní najednou plačtivě: „Je mi tu na těch schodech smutno. Chtěla bych za holkama dolů. Ony se tam celej den baví a hihňají. Mramorová Hanka Kvapilů zpívá a bronzová Sulamit Rahu tancuje a já tady trčím celý dny jako solnej sloup. Jo, a Myslbekův Žižka mi čumí na kozy!“
„Evo, já tě tu ale potřebuju.“
„Proč?“
„Jsi první, co návštěvníci vidí, když otevřou dveře. Vtáhneš je do galerie a nalákáš. Přesně na tady na tom místě jsi důležitá.“
„Jsem?“ usměje se rozmarně.
„Jsi,“ odpovídám jistě. „A na Žižku se vykašli, stejně prd vidí!“
Věnováno paní ředitelce Horácké galerie v Novém Městě na Moravě, která kursům tvůrčího psaní otevřela své brány, vpustila nás mezi sochy klasické i moderní, krásně se o nás starala a zásobovala nás jablíčky z vlasní zahrádky.
Komentáře
Okomentovat