Ten, kdo stojí za dveřmi

Rozrazila dveře výtahové šachty, odemkla byt a teprve se zabouchnutím vstupních dveří zařvala: „Ten kretén!” Slova, která v sobě dusila, a která bušila jejím mozkem od chvíle, co se to dozvěděla. To je asi tři hodiny. „Debil! Kretén! Bože, to je ale kretén!” Sesula se po dveřním křídle na zem a dovolila slzám, aby se konečně spustily.

   Neměla na šéfredaktora štěkat, ale věděla, že se neudrží, jakmile začal s tím, že jí vezmou kauzu městské lázně. Strávila na tom deset měsíců! Lezla do prdelí papalášům z celého zastupitelstva napříč politickým spektrem! A teď? Teď, po volbách se to najednou nehodí. Mají okamžitě přestat šťourat, protože nové vedení radnice bude lázně prodávat a celá kauza s výběrovým řízením půjde k ledu. Sakra! Kromě toho, část redakce se bude stěhovat do nové budovy. A ten, kdo se nechce přizpůsobit, může jít… Tak jí to řekl. „Můžeš jít. Máš přece spoustu možností!“ Debil! Ona má přece jen tyhle noviny! Dýchala by pro ně!
   Zvedla se, v koupelně na sebe chrstla studenou vodu a zadívala se na sebe do zrcadla.

„Ten kretén!” zařvala znovu, když ji najednou nesmělé zazvonění vytrhlo z koktejlu sebelítosti a vzteku. Nadechla se a zatnula zuby. Ten, kdo teď stojí za dveřmi, to schytá za toho kreténa, ať je to, kdo je to! Vzala za kliku a otevřela.

   „Promiň, slyšel jsem křik. Chtěl jsem se jen podívat, jestli jsi v pořádku…” Soused Miki ze spodní garsonky těkal očima mezi jejím ubrečeným obličejem a zmáčeným tričkem a náhle mu to bylo trapný. Neměl sem lézt. Ale Soňa přece křičela… Bydlel sám, Soňa také. Dalo by se říct, že byli kamarádi. Zalévali si kytky a vyzvedávali poštu, když jeden nebo druhý cestoval. Občas se zastavila u něho pro máslo nebo hořčici a sem tam si spolu dali kafe nebo i skleničku. Ve vší sousedské počestnosti. Miki nebyl její typ. Byl o půl hlavy menší a navíc si nebyla jistá jeho orientací. Ale co? Je jí do toho buřt! Na něm si vlastně ani nemůže zchladit žáhu. Potřebuje, aby jí zase někdy zalil kytky.

„Nic se neděje,” zavrčela, „blbej den v práci, dík za tvou péči,” ušklíbla se a chystala se zabouchnout. Strčil hlavu do škvíry a riskoval tím bouli. Odvážnej, tenhle malej Miki, podivila se.

„Nechceš, abych ti udělal kafe? Nebo tak něco?”

„Tak jo, kafe by bodlo! Pojď dál.” 

   Miky se vyzul a vstoupil. Sledoval Sonin zadeček. Její chůzi poznal na dálku. Měl svůj ranní rituál, co pracoval na home office.  U okna velkej hrnek čaje v ruce a v 7:40 prásknutí vchodových dveří jako výstřel z pistole. Vybíhá Soňa ve sprintu na tramvaj. Pokaždé vyrazí ze vchodu a žene se nezaměnitelným stylem k zastávce. Nikdy nevyjde včas. Tramvaj v 7:43  musí dobíhat. Asi díky tomu má takový tvar, zasní se. Sonička! Je mimo mojí ligu. Povzdechne si a pak zamíří do sprchy.

   Připadalo mu, že je ta holka stále v poklusu a děsně nervní. Dnes víc, než kdy jindy.  Zapnul kávovar. „Mám dojem, že bys potřebovala něco ostřejšího než jen kafe.” Mlčky sáhla do skříňky a vytáhla láhev ginu.  „Nemáš k tomu aspoň tonic?” Zavrtěla hlavou, ale vytáhla z mrazáku led. Přiťukli si a Soňa obrátila panáka do sebe naráz. Miki jen usrknul, kostky ledu zacinkaly. „Tak povídej, kdo tě tak vytočil?”

„Ten kretén!” zaječela. Miki sebou trhnul, ale pak se rozesmál a dolil jí. Byla úplně ruda vzteky a  nervózně pochodovala po bytě sem a tam. 

„Páni, takhle rozčílit tě mohl jedině sám velký šéfredaktor Voráček. Nesedneš si?”

„Ne. Jo. Jo, vlastně ty Voráčka znáš,“ vzpomněla si, že se jednou zmínil. „Jak moc dobře? Jste s Ádou kamarádi?”

„No, tak něco.” Držel se pevně chladného skla a přemítal, jestli má Soně prozradit, že byli s jejich ředitelem Adamem spolužáci a že se vídají pravidelně na squashi. A že ví, že se Áda bude ženit. A o ní, o Soně, vždycky mluví jako o snaživce, dobré jen pro rozptýlení během otravných svatebních příprav. Přemítal, jestli jí říct, že kauzu lázně poslal k ledu právě Áda ze zcela zištných důvodů. Výměnou za městský byt v přepychové vile. Protože pánové a dámy z nového vedení města jsou do jednoho členy sqash klubu…

„Chce se mě zbavit, debil!” vyštěkla. „Po tom všem, co jsem pro ty noviny obětovala!“

„Co jsi obětovala?” zeptal se a usrknul gin. Možná by mu byla Soňa za informace vděčná. Ale ne, to nejde. Nemůže přece zradit kamaráda! Možná, že by se na něho potom dívala jinak...  Nadechl se: „Víš, Soni, možná bych pro tebe měl jednu informaci, která by ti pomohla...“ A celé tajemství jí vyklopil.

    Jakoby ho vůbec neposlouchala. Její tvář zůstala zamračená, bez zájmu, jen si stále popotahovala bílé upnuté tričko, na kterém mokré skvrny zvýrazňovaly, že pod ním nic nenosí. Vnímala vůbec, co jí sdělil? Bombu, která může pořádně zatřást nejen šéfredaktorem, ale i celou radnicí?

„Sakra! Lepí se to na mě! Pomůžeš mi?” Otočila se, nadzvedla si vlasy a ukázala prstem na dva malinké knoflíčky za krkem. Ona ho snad vůbec neslyšela! Miki zápasil s titěrnou perletí a prsty se mu třásly „No tak dělej!“ zavrčela. Zády k němu si triko stáhla a odhodila na zem. Miki se narovnal a polknul. Možná, že ho přece jen slyšela. Jinak by se přece tady před ním takhle... Stál krok za ní.  Natáhl ruku a nesměle přejel bříškem prstů po její páteři.

„Jsi celá rozpálená,” zašeptal. Bál se, že ji poplaší a ona zase vystřelí a někam se požene v tom svém zběsilém tempu. Jeho prsty, chladné od skleničky, jak ji křečovitě celou dobu svíral, jí zastudili na horké kůži.

„Jo, jsem rozpálená,” konečně se usmála. „Je mi děsnej hic!“ Otočila se k němu, vzala jeho ruku a položila si ji na ňadro. Sere teď na ty podělaný noviny! Couvala směrem k posteli, která se malinkém bytě nevešla jinam než hned vedle kuchyňského stolu. Sere na nafoukanýho Ádu. Teď je tady Miki. A Miki jí předal bombu století na zlatém podnose! Zaslouží si odměnu. Zapíchla své oči do jeho: „Potřebuju se ochladit. A ty tak krásně studíš, Miki,” zasyčela mu do ucha, rty se dotkly jeho krku. Žhnoucí, jako celé její tělo, které se kolem něho obtočilo a strhlo na postel.

Jakoby jim u hlavy vystřelila startovní pistole. Soňa vyrazila tryskem a hnala se bezohledně ve zběsilém tempu a on měl co dělat, aby jí stačil. Ztrácel dech v jejích polibcích, v nichž však bylo pramálo něhy. Jak by ne? Byl to obchod. Před chvílí vyměnil kompromitující informaci  za sex a zradil kamaráda Ádu. Pro tenhle krátkej okamžik. Záchvěv. Čeho? Štěstí? To sotva. Když odpadnul, Soňa si přitáhla celou deku a odvalila se na kraj postele. Přestala se o Mikiho starat. V hlavě už jí rašil plán na svržení jeho veličenstva Adama Voráčka. A pak se znovu vrhne na městské lázně a spolu s nimi rozmetá i radnici. Spokojeně se zavrtěla a propadala se do slastného spánku. 

Miki těžce oddechoval, pozoroval její záda a připadal si ...použitý.