Dítě lásky

Věděl to. Jen zatím nevěděl, co si s tím má počít. Jeho žena stála před ním a byla mu v té chvíli tak protivná, až ji téměř nenáviděl. Vítaná změna po dlouhých letech lhostejnosti, pomyslel si s cynickým úšklebkem kníže Hugo. Po letech k ní opět něco cítil. Odpor. Věděl, že dítě není jeho. Nemohlo být. Poslední půl rok svou ženu vůbec neviděl. Trávil čas povinnostmi mezi Vídní a Prahou. Ale šeptanda o půlnočním dostaveníčku jeho bratra Emericha v ložnici jeho ženy, která zpočátku byla jen klepem služebných, mu každým dnem rostla přímo před očima více a více, jak se zvětšovalo břicho jeho manželky. Dostaveníčko tedy nezůstalo bez následků. A následek už nešlo zakrýt volnějším střihem šatů. Věděl, že ten panchart musí zmizet hned, jakmile se narodí. Nesnese ho vedle sebe, vedle svých dětí, ve svém domě! Nejlepší by bylo, kdyby se nenarodil vůbec.
    „Nu, co mi odpovíte, když se vás znovu ptám, jak mám tuto prekérní situaci vyřešit? Co byste, madam, na mém místě dělala vy?“ Pásl se na jejích rozpacích, viděl, jak si kouše rty do krve. Jen ať krvácí! Jen ať trpí!
„Na vašem místě bych se především chtěla vyvarovat skandálu,“ odpověděla konečně.
„Výborně! Takže se alespoň na jedné věci shodneme.“
„Ale přesto bych si to dítě chtěla ponechat. Mohl byste ho ve své velkodušnosti přijmout, je to přece jen také vaše krev…“
„Nemluvte mi o krvi!“ zahřměl. „Pošpinila jste náš rod a ten panchart mi to bude připomínat každý boží den!“
„Vždyť zde trávíte jen zlomek času! Nebylo by vám na obtíž,“ zaprosila Almérie a hned si skousla rty. Nechtěla se sice před ním ponižovat a škemrat. Ale je to její dítě. A Emerichovo! Dítě lásky. Pozdní lásky. Opravdové lásky, čisté, spalující. Ta opojná chvilka štěstí se zhmotnila v zázrak! V nový život, který ona teď bude bránit. Překoná svou hrdost. Bude se plazit a škemrat. Ne za sebe, ale za dítě. Padla mu k nohám a objala kolena. „Zapřísahám vás, pane!“
„Ovládejte se, madam!“ vymanil se z jejího křečovitého stisku a potlačoval chuť do ní kopnout. Nechce ji vidět. Ne, dokud je samodruhá. Hnusí se mu! Ať se mu klidí z očí! Nesnese špínu na rodovém erbu! Za tohle se jí pomstí! Pomstí!
    A najednou měl jasno! Bratrův panchart se mu jednou bude plazit u nohou tak jako teď jeho matka. S odporem na ni pohlédl. „Slyšte mou vůli, madam,“ řekl suše. „Odjedete neodkladně na naše panství do Itálie. Doprovodí vás moji spolehliví lidé, lékař a jeden diskrétní poručník. Zde setrváte do porodu. Jakmile se dítě narodí, odevzdáte je poručníkovi. On dítě odveze k prověřeným lidem. Vy ani můj zrádný bratr je již nikdy neuvidíte. Ale nemějte strach, dostane se mu dobré výchovy i vzdělání. Nejsem netvor,“ zasmál se, spokojený sám se sebou. Smál se nahlas a zle. Už to viděl v barvách: Až se manželka vrátí za půl roku z Itálie, bude to, jakoby se vracela z delšího pobytu. Tak, jako vždy. A vše bude jako dřív. Opět mezi nimi zavládne tichá lhostejnost. Časem zapomenou na tuto nepříjemnost. Tuto politováníhodnou událost, vleklou manželčinu chorobu, která zkazila jednu plesovou sezónu. Ano, skvěle to vymyslel. A dítě nechá u nějaké méně urozené rodiny. U někoho, kdo mu je zavázán. Na panství ve Vídni, nebo v Itálii? Nu, a proč by nemohlo vyrůstat zde, v blízkosti zámku, na panství loučeňském! Výborně! Smál se, až se zalykal. Bude ho mít na očích. Jen on bude vědět, kdo je nový poddaný. Panchart!
    Almérie ležela na zemi a tiše plakala. On však její slzy neviděl.