Kočičí hlavy

„Gratuluji, Danielo! Zasloužila sis to! Budeš skvělá vedoucí!“ Kolega Aleš, který jí přišel pogratulovat k povýšení jako jeden z posledních, se trochu motal. Asi se na to musel posilnit. Firemní večírek v hotelu Continental pokročil a ona už chtěla jít domů. Nechávala však zdvořile svou dlaň v Alešových rukách a nuceně se usmívala. Zrovna ty mi radost nepokazíš, kamaráde.

   I když… měla z toho povýšení vůbec radost? Ano, zasloužila si to! Roky tvrdě pracovala. Ale je to skutečně to, co chce dělat? Opustit práci v laborce, kterou tak moc miluje a namísto toho tvořit strategie, grafy prodeje, schůzovat s nižším vedením a s vyšším vedením… Kdysi měla sen o své vlastní laboratoři. Ale kdo ví, jestli jako vedoucí ještě někdy oblékne bílý plášť?

   Aleš nevypadal, že by chtěl její ruku pustit. „Vážně, Danielo, jak ty to jenom děláš? Všechno se ti daří! Každej tě musí milovat! Co je to za kouzlo? Nebo spíš, kdo je tvůj kouč?“ zasmál se a nakláněl k Daniele blíž a blíž a ona už neměla kam uhnout. Všimla si, jak zírá do jejího dekoltu a zaštítila se skleničkou.

   Pro Aleše mívala slabost, než poznala, jaký je hajzlík. Teď měla jeho křivý úsměv těsně před obličejem. Kdysi jí asymetrie jeho tváře připadala sexy… Kam dala oči?

„Prosím tě, přestaň s tím! Každej mě přece nemiluje.“ Odstrčila ho jemným rádoby přátelským šťouchancem. „Třeba bejvalka mýho muže mě nemiluje vůbec!“

„Mě moje bejvalka taky nemiluje,“ zasmál se.

„Takže jsme si kvit!“ pronesla Daniela a chystala se vykročit k východu.

   Jenže Aleš zavrtěl hlavou, úsměv ze rtů se vytratil. „To si myslíš? Že jsme si kvit?“ Jeho oči se najednou zúžily. Natáhl ruku a zatarasil jí cestu. „Počkej, mě se jen tak nezbavíš! Víš, co je divný? Že ses dostala tak vysoko a to ani s nikým ze šéfů nespíš!“ Propaloval ji štěrbinami svých očí. „Sakra! Já jsem to místo chtěl,“ ucedil skrz zaťaté zuby. „Ale dnes potřebujeme na vedoucích pozicích ženy, že?  Taková šedá myška jsi bývala a teď...“ Přejel prázdnou sklenicí po její bradavce. Řeč jeho těla byla plná jedu. Naskočila jí husí kůže a najednou nebyla schopná pohybu. Trvalo to možná jen zlomek sekundy. Okamžik. Jako střep, když zajede pod kůži. Ani si to neuvědomíš. A v tom okamžiku se rozhostilo v sále plném hlučících lidí podivné ticho. Daniela si připadala jako jehně tváří v tvář vlkovi. Nebo jako myška proti hadovi.

… Myška….

„Buď potichu, jako myška a nic se ti nestane,“ ozvalo se najednou do ticha. Ne, to nevyslovil Aleš, zaznělo to pouze v její hlavě. A ona ten hlas znala.

   „Buď jako myška a nic se ti nestane, ty malá couro!“ Ruka, která ve sklepě činžovního domu svírala její krk, byla ještě rukou dítěte. Ale měla sílu, špínu za nehty a páchla cigaretovým kouřem. Moc si přála, aby se jí nic nestalo, vždyť měla dnes narozeniny! Sfoukla šest svíček a dort ještě nestačila ani ochutnat. Když přiběhl sousedovic kluk, že má pro ni překvapení, bez váhání se za ním vydala do sklepa. Často si tu s kamarády hrávali. Dospělí si jich nevšímali, dveře bytů ve starém činžáku byly otevřené všem sousedům a jejich dětem. Vždyť jsme jako jedna velká rodina!  

   Lapala po dechu. Snažila se kopat nohama, ale sandálky klouzaly po vlhkých oblých kamenech staré dlažby. Maminka jim říkala kočičí hlavy. „Maminko!“ Nechápala, proč jí najednou ten kluk ze třetího patra ubližuje. Nic mu neprovedla! Držela jeho špinavou ruku a snažila se ji odtáhnout… Bude potichu a nic se jí nestane. Bude potichu a nic se…

   Najednou začala hrát hudba. Rozhlédla se po sálu. Ten nepatrný pohyb hlavy vše znovu spustil. Cinkání příborů, skleniček i hlasitý hovor. A také Alešovu dotěrnost. „No ták! Vždyť jsme v naší firmě jako jedna velká rodina,“ začínal už blábolit. Sprška slin jí dopadla na ucho, levá ruka obtočená kolem jejího pozadí. Otřásla se. Jakoby jí projel elektrický výboj. „Tak dost!“ zasyčela mu do tváře.

„Co je?“

„Dej ty hnáty pryč!“ pronesla hlasitěji a Aleš uskočil, jakoby se popálil. „Jsi nějaká netýkavka, nebo co?“ Daniela se roztřásla. Sklenice jí vyklouzla z ruky a třískla o mramorovou podlahu. Střepy se rozlétly a hovor v sále utichnul.

   Udivené oči kolegů vyhodnocovaly situaci. Na kterou stranu se přidat během případného konfliktu? U koho si to neposrat? To je, oč tu ve firmě, v jedné velké rodině, běží. Aleš se křečovitě rozesmál. „No, co? Paní vedoucí slaví!“ Rozpačité šoupání nohou a pohledy stranou. Pokrytci, pomyslela si Daniela. Najednou věděla, že není co slavit. A že je čas na změnu. Třeba ještě není pozdě oprášit a uskutečnit sen o vlastní soukromé laboratoři? Překročila střepy a zamířila k východu.

   Venku jí na tvář dopadla sprška nočního deště. Vlhké kočičí hlavy se leskly ve žlutém světle pouličních lamp. Střevíce po nich klapaly a zvuk se odrážel od fasád domů. Někdo za ní volal: „Danielo!“

   Tenkrát ve sklepě zůstala potichu jako myška.
„Co bulíš? Přece se nic nestalo!“

„Ale maminko…!“

   Rozpršelo se. Zrychlila krok. Přece se nic nestalo. Nic se nestalo! Utěšovala se rok za rokem, až temný sklep, kluzkou dlažbu a zapáchající ruce ze své paměti úplně vymazala. A pro jistotu byla vždycky potichu, ať už na ni sahali nebo si otvírali huby. Protože, pak se jí přece nemohlo nic stát.

   Spustil se liják. Rozběhla se liduprázdnou ulicí úplně špatným směrem. Byla tak dlouho potichu, až úplně ztratila svůj hlas. Hledala ho třicet let. Když ho konečně našla, byla o pár desítek tisíc za terapie lehčí. Dokázala dnes určité věci vyslovit, pojmenovat. Urazila dalekou cestu. Vybudovala úspěšnou kariéru. Zbavila se manžela tyrana a našla si skvělého muže. A mají spolu krásnou rodinu... Přesto měla před sebou ještě spoustu práce a na sezení  bude docházet asi už navždy... Běžela, nevěděla kam a z vlasů i šatů jí crčela voda.

   Najednou se zastavila. Došlo jí, před čím stále utíká.  A že musí dveře do temného sklepa ještě jednou otevřít a pak jednou provždy uzavřít. Sesunula se na vysoký žulový obrubník a opřela se o sloupek lampy. Zavřela oči a v duchu si opakovala větu, která ji stála hromady prášků a potoky slz a kterou zatím nedokázala vypustit z úst. Pak oči otevřela a k mokrým kočičím hlavám pronesla, poprvé nahlas: „Moc jsem si přála, aby se nic nestalo. Jenže… stalo se.“