Nymfa Sao a básník Virbius, aneb zkáza města Karthea

Kdysi dávno za dob antických na malém ostrově v Egejském moři vyrůstal mladý básník Virbius. Byl chudý, ale měl odvahu a kuráž, a tak si u radních města Karthea vyjednal, že se jeho první literární a hudební pokusy mohly odehrát v prostorách slavného městského divadla.

 Když si jednou při západu slunce zkoušel na břehu moře recitovat novou báseň, kručelo mu v břiše hlady. Ten zvuk byl tak hlasitý, že ho pod vodní hladinou zaslechla mladičká nymfa Sao, jedna z dcer mořského boha. Vynořila se, aby se podívala, co to je za hrozný hluk. Ale to, co uviděla, ji okouzlilo. Na pláži stál štíhlý mladík a v jeho vlasech se zaleskly poslední sluneční paprsky. Pomyslela si, že je nadpozemsky krásný. Sao se do básníka zamilovala osudovou, spalující láskou.

   Chodila za ním jako stín a zanedbávala své povinnosti v dubovém háji. Jednoho dne se osmělila a vystoupila na kamenné přístavní molo, které bylo nedaleko městského amfiteátru. Mladík se tu usadil na vyhřátou mozaiku z drobných bílých oblázků a s pohledem upřeným na kolébající se lodě, vraštil čelo, jak usilovně přemýšlel. Sao ho s uzarděním a s naivitou oslovila: „Mladíku, jaký jsi krásný…“

Virbius sebou trhnul: „Fuj, ty jsi mě vyděsila! Co tady strašíš? Vypadáš jako nějaký vodník!“ Ne, vodník by neřekl, vodníci jsou české specifikum. Tak tedy: „Vypadáš jako mokrá koza!“ Naštvalo ho, že mu vstoupila do tvůrčího procesu, kdy si v hlavě sumíroval nový oslavný hymnus a nápad byl teď pryč! Kvůli téhle mokré holce! Vyskočil na nohy a prchnul. 

   Nešťastná Sao ho pronásledovala po celém ostrově. Virbius ale nestál o pletky s nymfou, notabene, když to byla nymfa, takříkajíc regionálního významu. Holka, která se jen stará o duby na ostrově a básnickému umění nerozumí.

   Totiž, nedávno před tímto setkáním s protivnou nymfou Virbius složil ódu na vítězství pro jednoho překrásně rostlého vítěze panhelénských soutěží. Nádherný a vysoký boxer prostě musel být příbuzný bohů, tedy si svůj hymnus zasloužil. Virbius netušil, že stvořil první text takového druhu na světě. Ódu, která oslavovala sportovní výkon živého člověka z masa a kostí. Básníci totiž do této doby psali a oslavovali toliko bohy. A on, božský boxer, mu za jeho báseň dokonce štědře zaplatil.

   Jenže lidé z ostrovního divadla mu tvrdili, že tak to v umění nechodí a že se to nesluší: „Jsi-li opravdovým básníkem, musíš jen bohy opěvovat a v nouzi žít a jen skromné milodary tě možná nenechají bídně zemřít hlady jako psa. To už je úděl básníků.“

   A radní městští přizvukovali: „Víš ty co, Virbie? Pokud se staneš jen trochu známým, možná tě necháme vyučovat v nějaké škole za mizerný plat. Ale,“ vztyčil prst jeden z radních a se zlým úsměškem na něho pohlédl: „jen pokud se stihneš proslavit ještě za života.“ A jejich hurónský řehot… moment, o Huronech tehdy lidé neměli ani šajn, tak tedy: Nepřejícný smích radních vyštval potupeného Virbia z budovy.

   „Pěkně děkuju za takové vyhlídky! Takže ze svých básní nebudu mít nikdy nic a vychytralci budou jednou v budoucnu jistojistě podle mých veršů své žáky učit a já, spolehlivě mrtvý básník, nebudu moci se proti takovým nekalým praktikám ani ohraditi,“ mumlal si Virbius, když kráčel dubovým hájem, v očích ho pálily slzy z toho ponížení a přemýšlel, jak neblahý osud svůj změnit. Nymfa Sao mu byla jako vždy v patách a chtěla zasmušilého mladíka rozveselit. I shodila na něho pár zralých žaludů z posvátného dubu. Třeba se mu rozbřeskne a napadne ho, jak si sám pomoci. Básník se ale zase jen polekal a utekl.

   Ale v jeho hlavě se přeci jen cosi... Nějaký záblesk nápadu. Co to jen…? Ne, zase mu to uteklo, nezachytil to. A tak po nocích vyhlížel mezi hvězdami nějaké znamení, modlil se k bohům a přemýšlel, jak smutný život chudých básníků prolomit. On přece nemůže být další básník Bída. On touží být básník Sláva a Bohatství. A to ještě za svého života! A nadbíhání téhle venkovské nymfy a její pokusy upoutat jeho pozornost ho zdržovaly a obtěžovaly a byl přesvědčený, že to právě ona mu plaší jeho nápady!

   A pak ho to trklo! Co když i další lidé si rádi zaplatí za oslavný hymnus jako boxer? Zaplatí za chvalozpěv, který bude opěvovat jejich - a zde libovolně podle vkusu: krásu, moudrost, statečnost, atletickou dokonalost těla, bohatství. Protože současní básníci dělají velikou chybu tím, že skládají hymny jen bohům a bájným mrtvým hrdinům. A z nich jaktěživo nic nekáplo, maximálně jakási zcela abstraktní boží přízeň. V horším případě pak, boží hněv. Ale úspěšný atlet, mocný a vážený soudce, hrdinný bojovník, či krásná princezna…
   Virbius se zatetelil! To je ono! Pokud se mu podaří zahrát na struny marnivosti a ješitnosti, kteréžto vždy spolehlivě nejvíce napjaté bývají, takže stačí ledva vánku polechtání a jemné popostrčení… A objednávky se jen pohrnou! Tak, teď ještě, jak to všechno zvládat a kde brát originální a stále nové náměty na verše?

   Od námořníků v přístavu kdysi dávno, to byl ještě dítě, vyslechl příběh, možná pohádku, kdo ví, ale tenkrát se věřilo, že pohádky a báje a pověsti jsou skutečné… Tak tedy, vyprávělo se, že v Delfách žije vodní nymfa Kastalie, která je strážkyní pramene básníků. Kdo se prý napije z kouzelného pramene, bude múzami, které uměleckým disciplínám vládnou, milován a budou mu sesílat slova, verše, sny a ideje v tak hojném počtu, že jimi bude přímo zavalen. Ne, že by Virbia múzy do teď nemilovaly, ale on si to ve své nejistotě vlastně ani neuvědomoval. Měl pocit, že je ve veršotepectví neohrabaný a že než se vypracuje, bude z něho suchý kmet, co ze života už nebude mít vůbec nic. Kdyby se mu ale podařilo, překonat moře a hory a získat si přízeň Kastalie z Delf, pak by měl k prameni neomezený přístup. Mohl by se třeba stát největším a nejslavnějším a hlavně nejbohatším básníkem celého známého antického světa!

   Rozhodnul se: pojede do Delf za Kastalií. Nějak ji už přesvědčí, aby mu poskytla neomezený přístup k jejímu prameni… Zalíbil se přece už jedné nymfě, co by se nezalíbil téhle? Díky prostředkům, které získal od boxera, si zajistil místo na jedné z obchodních lodí a začal se balit na cestu.

   Srdce nymfy Sao pukalo žalem, když se dozvěděla, že Virbius se chystá na tak dalekou cestu a že možná navždy opustí jejich zelený ostrov. Něco se v ní zlomilo. Chodila jako tělo bez duše.  Začaly jí padat vlasy a ve vodě se měnily na dlouhé mořské zelené řasy, které se lepily lodím na kormidla a námořníci proklínali a nadávali bohu moří, jakoby on za tohle mohl. A mořským ptákům se řasy zaplétaly do křídel, že létat nemohli a jen na skalách bědovali a křičeli, ať jim to, proboha, někdo sundá! I slitoval se Poseidon, protože on to byl, ten bůh, kterého vodní ptáci i námořníci tak zoufale vyvolávali a také už měl hlavu jako škopek ze všeho toho rámusu.
   Poseidon měl vždycky nymfy tak trochu pod palcem, spousta z nich byla jeho vlastními dcerami, nebo neteřemi, protože bratr Zeus jich také zplodil požehnaně, nebo to byly švagrové, kdo se v tom má vyznat. Zkrátka, co by člověk neudělal pro rodinu!

   „Nejdříve musím vyléčit její srdce,“ přemýšlel Poseidon. „No, možná se potom Sao malinko zatvrdí, protože potřebuje slepit něčím, co bude pořádně držet, když je celé rozbité.“ Trochu se na sebe zlobil, že na ni nedal větší pozor, jenže zrovna se přetahoval s neteří Athénou o nadvládu nad nějakým nově vznikajícím městem a neměl na své lidi tolik času. I poslal na pár týdnů smutnou nymfu Sao na ostrov Piperi. Takový výcvikový tábor pro získání odolnosti. Ostrá skála protíná mořskou hladinu, ostrý režim dá zapomenout na lásku a když si ostří hoši vezmou Sao do parády, vycvičí z ní perfektně fungující ... Chtělo by se říci stroj, jenže v této době ještě ani bájný stroj z Antikythéry nebyl na světe, tak zůstaňme třeba u výrazu bytost. Perfektně fungující bytost. Naučí se ovládat nejprve sebe samu, pak bude moci ovládat zvířata. Rostlinnou říši nymfy většinou zvládají, to mají od přírody dané. Lásky v ní už nezbude ani kapka, ale ctižádostivosti a ambicí celé moře. Vládce oceánů se zasmál vlastnímu vtipu. A možná z ní pak udělá členku své stráže, mohla by být velitelkou flotily žraloků a mečounů. „Když už do ní tolik investuju, ať se mi to nějak vyplatí, no ne?“

   Nymfa Sao se ale po návratu z Piperi změnila opravdu hodně. Nejen, že přestala být smutná a sklony k zamilovávání byly tytam, ale hlavně, přestala být naivní. Vykašlala se na Poseidona, protože jí došlo, že ji Poseidon chtěl využít pro své vlastní zájmy.

   Rozzlobená nymfa udělala něco, co Poseidona opravdu nepotěšilo. Spřáhla se s jeho bratrem, se samotným Diem. „Oni se bráchové moc nemusí, to je známá věc,“ prozpěvovala si Sao a s nově nabitou chladnokrevností využila své krásy, rafinovaně Dia svedla a pak ho požádala o drobnou pomoc. A on, Zeus, se nenechal dvakrát pobízet. Krásným ženám podléhal neustále. Tak tedy, když se nymfou pomiloval, v opojení jí pak slíbil, že pomůže. „A když to dopálí bratra Poseidona, tak tím líp!“ rozesmál se Zeus, až se Olympské pohoří otřáslo.
   Sao požádala o úplnou maličkost: „Pro tebe je to jen kýchnutí, zlato. Ale kdybys seslal bouři na město Karthea, kam se právě teď, po pěti létech s velkou pompou vrátil Virbius, ověnčený slávou a bohatstvím a je tak nesnesitelně nafoukaný na svůj dar, že úplně zapomněl děkovat tomu, kdo veškeré dary sesílá.“

„Komu, že to…?“

„Přeci tobě, milý Die…“

„Ach tak, někdy na svou všemocnost raději zapomínám, už mě to trochu unavuje,“ usmál se Zeus a zaměřil svou pozornost na město Karthea.

   Bylo to tak. Virbius hodoval už třetím dnem i nocí s městskými radními i místními divadelníky, dobře se bavil a platil těm nenasytným pokryteckým krkům hostiny a tanečnice.

   Nymfa Kastalia, strážkyně pramene v Delfách, mu opravdu neodolala. Nechala se okouzlit jeho veršovaným zpěvem, v němž ji vyzdvihoval vysoko nad ostatní nymfy a přirovnával ji k samotným bohyním. Nechala ho v prameni celého vykoupat a poskytla mu tolik inspirace, že z toho, chudák, málem zešílel.

   Ale jeho plán vyšel. Uměl se vetřít do přízně mocných a bohatých lidí. Navštěvoval je v jejich palácích po celém antickém světě. Uměl jim vnuknout nápad, který jejich moc a slávu ještě znásobí. „Totiž, slovutný pane, to zatím nemá hned tak někdo, takovou vlastní soukromou hymnu na svou dokonalost, že? Co byste řekl střídavému čtyřverší v délce pěti slok s dvěma refrény a to celé doprovázené harfou? Taková hymna vám zajistí přinejmenším nesmrtelnost!“ A zakázky se jen hrnuly a tučné odměny pro básníka se postupně stávaly samozřejmostí a postupně také novým dobrým zvykem v uměleckém světě.

   Čtvrtého dne po návratu na rodný ostrov v kamenném divadle s chórem místních ochotníků secvičil své poslední dílo a následujícího večera se chystal představit je obyvatelům Karthey.

   Diváci se usadili na stupně amfiteátru, byl vlahý večer a bezmračné nebe osvětloval úplněk. Lehký vánek se proháněl ráhnovím lodí zakotvených v přístavu. Dnes i všichni námořníci se šli podívat na představení toho kluka, který se v přístavu jako malý špunt motal a poslouchal námořnické povídačky z cest.

...

   Virbius vstupuje do prostoru orchéstry před diváky. Užívá si tuhle chvíli. Tak tedy, konec posměškům, konec pochybám. Zde, na domácí půdě básník nejvíce touží dokázat všem, že jeho dílo si zasluhuje býti oslavováno a oceňováno. A že díky svému umění se on, malý chudý Virbius z Karthey, stane nesmrtelným. Název jeho díla tomu napovídá: Básníci blíží se bohům.

   Virbius dává pokyn svému souboru – chóru a zpěváci se nadechnou. Najednou jasná měsíční noc potemní. Obloha se zatáhne těžkými mraky a nad městem se během okamžiku rozpoutá nemilosrdná bouře. Do střech chrámů Athény a Apollona udeří blesky a jejich cedrové střechy hoří. Vichřice trhá lana, kterými jsou lodě přivázané k molu, zmocňuje se jich. Odnáší je na širé moře a tam je ponechává jejich osudu. Země se chvěje a část budov města Karthea se rozpadá na prach a kamení. Lidé prchají, křičí. Někteří padají k zemi, zasaženi padajícími troskami.

   Virbius však na poslední chvíli unikne z amfiteátru do okolních kopců. Z vrcholku nad městem ve světlech požárů vidí, jak se přístavní molo bortí do rozbouřených vln, jakoby bylo z písku a divadlo pohlcuje vzdutá voda. Zhrzený básník tváří v tvář katastrofě myslí jen na to, jak je nespravedlivé, že domácímu publiku nemohl ukázat své božské umění.
   A nymfa Sao? Sleduje zkázu města Karthea v přímém přenosu pohledem do kouzelného onyxového zrcadla v Diově ložnici. Myslí si, že její srdce díky výcviku nadobro zkamenělo, ale když spatří, jak moře kromě města zničí také posvátný dubový háj, v koutku jejího oka se zatřpytí slza.