Daiquiri pro Ernesta

Existuje otázka, kterou byste rádi položili svým oblíbeným, avšak již nežijícím, spisovatelům, hercům, králům, vojevůdcům, pradědům - zkrátka lidem, kterých už se v tomto životě nemáte šanci zeptat? Kdybyste je mohli pozvat třeba  na drink nebo na večeři a povídat si...
Co by vás zajímalo? O tom je dněšní krátká povídka.

 

  ...

Nadechla jsem se, obrátila do sebe druhého panáka rumu a konečně sebrala odvahu: „Nesto?“ oslovila jsem svého společníka.
„No?“ Zvedl unavené oči a usrkl daiquiri.
„Chci se tě už dávno na něco zeptat…“
„Tak se ptej, proč kolem toho tolik naděláš?“ zavrčel.
„Tenkrát, 2. července, v jedenašedesátym. V Idaho, v Ketchumu…“
„Co má bejt?“
„No, jestli jsi opravdu…, jestli vyšla rána nešťastnou náhodou při čištění brokovnice, jak tvrdila Mary,“ vysypala jsem ze sebe.
„Tak se zeptej jí! Mary!“ odfrknul. „Moje manželky vždycky všechno věděly líp než já!“
„Ptám se tebe,“ špitla jsem a omluvně se usmála.
„První pušku jsem dostal od táty, když mi byly tři roky. Myslíš, že bych čistil nabitou zbraň?“
„Takže...,“ hlas mě zradil. Polkla jsem na sucho a mávla na barmana, že potřebuju dalšího panáka a další daiquiri pro Ernesta. „Takže to byl záměr? Proč?“
„Proč tě tak moc zajímá smrt cizího starýho chlapa?“ obořil se na mě.
„Protože smrt vždycky zajímala i tebe.“
„To bylo něco jinýho. My jsme to všechno žili. Ztracená generace. Já, Scott, John, William… Měli jsme válku v krvi a smrt jako milenku. Líbala nás na rty. Každej den, každou noc.“
Netušila jsem, co na to říct, v krku knedlík.
„A vůbec! Víš ty co?“ Ernest se zhluboka napil a pokračoval: „Jestli tě moje smrt tolik vzrušuje, vezmi brokovnici a strč si hlaveň do svý hezký pusy. Chvíli ji tam drž a snaž se nezvracet. Pak se zamysli nad tím, jestli svět zajímá to, co mu chceš sdělit. To, co napíšeš. Dají ti za to ceny, pocty, prachy, ale svět se točí dál. Lidská hloupost, pýcha a nadutost dál vládnou, jsou nekonečný.“
    Jeho oči plály a v mých se objevily slzy. „A zkus si představit, když víš, že vše už tady bylo, vše se vrací po trajektoriích věků, že vlastně nemáš už co sdělit. Nic novýho pod sluncem. Nic nemáš. Nic nejsi. Všechno je marnost. Marnost nad marnost.“ Pohlédl mi do očí a obrátil do sebe zbytek daiquiri. „Zmáčkla bys to taky. Každej na mým místě by to zmáčknul…“