Nový účes pro Jezerní horu

Možná vám připadá, že hory jsou jen nehybný kamenný masiv, který se kdysi dávno vlivem zemských sil vytvaroval, a teď už navěky bude němým svědkem lidských životů. Možná vám připadá, že ničivé orkány, sucho a kůrovec jsou pro hory katastrofou a při pohledu na holé kmeny vás přepadá smutek a tíseň... Jenže hory nejsou kulisou pro vaše selfie, hory jsou živá bytost a navíc, každá hora má svůj úkol, svůj čas a své tajemství. A také své nálady a vrtochy.

...

„Myslím, že smrky už neletí,“ povzdechla si Jezerní hora. „Je to nuda. Takový tmavý a smutný.“
„Ty hloupá, copak jiného bys chtěla nosit na hlavě?” zaševelil svým hustým smrčím Svaroh, vážný a starý soused Jezerní hory.
„V Bavorsku nosí hory svěží bukovou, vrbovou a jeřabinovou. A březové melíry!“ zasnila se Jezerka. „To je taková krása!“
„Hmm, nebo taky šedou suchou kůrovcovou trvalou,” zašklebil se Svaroh.
„Ty tomu tak rozumíš!”
„A ty? Copak nevíš, že nejdřív se budeš muset zbavit těch starých tmavých smrků? Jakpak to uděláš?“ zajímal se Svaroh.
„Uvidíš!“ ušklíbla se Jezerka a nastavila tvář horskému sluníčku. Na hřebenech se toho léta udělalo nezvykle horko a sucho. A přišel vítr, vichr, vichřice. Mohutné kmeny se polámaly jako sirky. Pak na smrky přišla armáda brouků. Zaútočila, zakousla se pod kůru a vysávala stromům život. Jehličí opadalo, stromy uschly, uhynuly. K nebi trčely suché šedé kmeny.

    „Vypadáš jako starý vypelichaný pankáč!” smál se Svaroh Jezerce. „Jako vypelichaná slepice! Tetřeví slepice bez peří!“ zalykal se smíchy Svaroh.
„Všeho do času!“ odsekla mu Jezerka. Věděla, že ona má čas. Hory počítají svůj čas jinak, pomalu. Velmi pomalu.

    Ale to už vítr přinášel na jezerní hlavu chmýří a tobolky vrb, topolů, javorů, olší a bříz a začal melírovat střapaté číro Jezerní hory do šťavnatých odstínů zelené. Suché smrkové odrosty pomalu mizely.
Svaroh nestačil zírat: „Pane jo! Tenhle punkový styl má něco do sebe!“ Nová tvář Jezerní hory ho ohromila. „Možná by mi něco podobnýho slušelo, co myslíš?” Jezerní hora na starýho bručouna koketně mrkla. Svaroh se trochu narovnal a nastavil zvrásněnou tvář slunci. Přišlo horké a suché léto a po něm vítr, vichr a vichřice...

    Možná vám připadá, že hory jsou jen kamenným neživým útvarem, ale zkuste se někdy zastavit a naslouchat jim.