Portál

Staré zrcadlo v dřevěném rámu se opíralo o sklepní zeď kdysi honosné vily v sudetech. Opletené pavučinami odráželo jen detaily popraskané omítky. Za stříbrnou plochou desítky let čekal na záblesk světla hladový duch majitele vily, Hanse Friedmana.

 

...

   Alena nejprve protestovala, když se rodiče rozhodli přestěhovat sem, do toho zapadákova v pohraničí. Udělala jim scénu, ale nebylo jí to nic platné. Za rok stejně půjde do Prahy na vejšku, tak co? Chvíli to tady s nima vydrží. Mohla by tu mít i koně… A vila v obrovské zahradě měla své tajemné kouzlo. Prošmejdila ji celou. Každé zákoutí.
   Když ve sklepení objevila starožitné zrcadlo, chtěla ho do svého pokoje. Zařídí si své království sama! Přece už je skoro dospělá! Trochu zrcadlo oprášila a obrátila k sobě.

 

   Hanse Friedmana probudil záblesk světla. Nemohl uvěřit svému štěstí.  V odrazu zrcadla se objevil člověk. Co člověk? Dívka! A jaká! Hans se zatetelil, když skrze zaprášené sklo hleděl do pomněnkových očí slečny Alenky. Ona Hanse neviděla. Vynesla zrcadlo do prvního patra staré vily, opatrně očistila zašlý vyřezávaný rám a vycídila lesklou plochu. Pověsila zrcadlo na stěnu ve své ložnici. Přímo proti posteli. Portál se otevřel.
    Hans vystoupil ze světa za zrcadlem a otřel se o dívčino jemné éterické pole. Mňam! Alena se trochu zachvěla, jakoby se v pokoji náhle ochladilo. Přešla k těžkému litinovému radiátoru a otočila kolečkem na maximum.

   Je krásná! Celá moje Rézi, dojímal se Hans, když ji ze všech stran okukoval. Vzpomínka na plavovlasou služtičku, kterou ve své vile léta týral a mučil a jednoho krásného večera ji málem uškrtil, mu vehnala slzy do očí.

   Áach! Hans se blaženě protáhl. Takže je konec bídné stravě! Nechutným pavoukům, krysám a potkanům. Konec půstu! Jejich energie mu vystačila tak tak na udržení základních sil, ale živý mladý člověk bude výživné sousto. Hans se těšil na půlnoční hostinu.

   Když Alena zhasla lampičku, bylo půl dvanácté. Hans se protáhl portálem a vyčkával. Ani se nepomodlila, podivil se. Je tedy úplně bezbranná! Na dívčina sladká víčka začal dotírat spánek. Po chvíli už pravidelně odfukovala. Hans nasedl na dobře tvarovaný hrudník a zhluboka do sebe nasál esenci mládí. Jeho temnota se rázem zdvojnásobila.

„Abyste se nezalknul!“ zahartusil za jeho zády známý hlas.

„Rézi!“ rozkašlal se. „Co ty tady? Jak to, že jsi neodešla tam?“ ukázal palcem ke stropu.

„Pan továrník si to nepamatuje? Přece, praštila jsem pána po hlavě tím těžkým stříbrným těžítkem, když mě naposled škrtil,“ ušklíbla  se Rézi. „Takže mě tam,“ mrkla na strop, „nechtěli.“

„Rézi, tak rád tě vidím!“

Ale Rézi zajímala jen jedna jediná věc: „Kdybyste ráčil trochu  poodstoupit, pane továrníku, Rézi má hroznej hlad!“

„Nevím, jestli bude dost pro oba,“ zapochyboval Hans.

„No jo, držgrešle jako vždycky!“ odstrčila ho Rézi, která už to nemohla hlady vydržet. Sedla na dívčino břicho a hltavě se napila z pramene mládí slečny Alenky.

„Zpomal, přece si ji nevysajeme hned celou.“ Ale Rézi pila a pila a slečna Alenka se zavrtěla a najednou se ve spánku začala dusit. Vytřeštila oči do tmy.

„Tak už dost!“ zařval Hans a odtáhl Rézi od Aleny, která se vrávoravě posadila na posteli, třásla se, držela se za krk a sípala.

„Dorazíme jí,“ vykřikla čerstvou energií rozjařená Rézi. Najednou se do ní vlila obrovská síla a její dosud mlhavý tvar zmohutněl a ještě více potemněl. Znovu se k Aleně přisála, tentokrát k ústům. Ubohá dívka už sotva dýchala, přesto se snažila bojovat s neznámou silou, která jí drtila plíce a doslova z ní vytahovala život.

„Já chci i to její tělo, než vypustí duši!“ zařvala Rézi, která už se nedokázala v extázi ovládnout a chytila Alenu kolem pasu.

„Tak ji, sakra, vezmte za nohy a táhnněte, pane!“ ukázala překvapenému Hansovi směrem k zrcadlu. Hans si ještě loknul z Alenina hrudníku, pak uchopil zmítající se dívku pod koleny a všichni tři společně prošli portálem do světa za zrcadlem. Jeho lesklá plocha náhle zmatněla, popraskala a s řinkotem se vysypala z rámu. Brána se navždy zavřela. A slečnu Alenu už nikdy nikdo neviděl…