Valdštejn a Markéta
9. listopadu L.P. 1620
„Má paní…” Albrecht z Valdštejna vyseknul hlubokou poklonu a Markéta Salomena Smiřická jen nepatrně pokynula hlavou. Nijak nemilovala tohoto syna zchudlého šlechtice a svého vzdáleného příbuzného z druhé Smiřické větve. Tohoto odpadlíka z jejich víry evangelické, který jen ku prospěchu svému a prebendám víru svého rodu zradil a katolické náboženství vyznává a hlásá. Ale teď, teď k němu musí být milá. Možná více nežli milá...
Ach proč? Proč se to muselo tak pokazit, když zatím šlo vše podle plánu. Od onoho osudného prvního února, kdy zemřela sestra Eliška při výbuchu v Jičíně. Ovšem zbavit se starší sestry a svého vlastního manžela v jeden okamžik, to bylo neuvěřitelné štěstí! A bylo to dílem náhody pouze z poloviny, protože dlouhodobými intrikami na královském dvoře se Markétě podařilo Elišce a jejímu Vartenberkovi pěkně zatopit. Že vše skončilo tím velkolepým výbuchem, bylo prostě báječné. Zkrátka, vše jí teď hrálo do karet. Rodový majetek jí spadl do klína a ví bůh, že ona bude tou nejlepší správkyní a předá jej jednou svému synovi. A možná s pomocí boží a šikovné sňatkové politiky... Markéta se jen ve skrytu své duše odvážila doufat v to, co se nepodařilo jejímu bratrovi, Albrechtovi Janovi Smiřickému, totiž dosáhnout na českou korunu a trůn. To vše by se mohlo poštěstit jejímu synkovi. Její jediný syn Jindřich byl deset let stár a byl to silný a dobrých mravů znalý panoš. Na dvoře královny Alžběty Stuartovny se pohyboval s grácií a svou duchaplností a ochotou okouzloval každého dvořana. Přitom se neponižoval, to nikdy! To by Markéta nedovolila. Hrdost nikdy neprodávej, vštěpovala mu to, co jí její matka vštípila. Když zavřela oči, vždy viděla Jindřicha v královském hermelínu… Jenže teď je vše jinak.
Pouhých devět měsíců, devět krátkých měsíců, to je čtyřiačtyřicet týdnů, to je jen 308 jiter, kdy se mohla těšit obrovského majetku jejího rodu. Měla to přesně spočítané. Markéta umělá počítat velmi dobře. Tak jako její předci, kteří majetek Smiřických budovali a množili. Až do té proklaté Bílé Hory, kdy se Markétin svět rozpadl na prach.
A teď se před ní, kdysi možnou královnou matkou, naparuje Valdštejn. Zrádce. Úlisný a pyšný zároveň, odporný jako had.
„Jak já ho nenávidím,” vztekle skousla kapesníček, aby zadusila výkřik, který se jí dral přes rty, teď již do krve rozkousané. Hanbou ponížená. Ochromená bezmocí, která ji přepadla zcela nepřipravenou. To Markéta nesnášela. Když se nemohla připravit.
„Má paní, přicházím s nabídkou, ke které bych se opravdu nemusel snižovat. A která má pouze omezenou platnost.”
„Nebudu s vámi kupčit, odpadlíku!” Vyhrkla ta slova překotně, ani kapesníček je nezastavil.
„Milá paní, rozesmál se Valdštejn, „vy už nemáte s čím kupčiti. Vy máte jedinou možnost, a to je zapůsobit na mé city.
„Vy žádných citů nemáte!” odsekla.
„... na city, které, jak víte, k vám již dávno chovám,” nevšímal si Valdštejn jejího vzteku. Věděl, že ji má tam, kde chtěl. Věděl, že bude pověřen správou majetku rodu Smiřických a věděl, že je to otázka ani ne dnů, ale spíše hodin. Takže pokoření téhle ženy, které ho léta tvrdošíjně odmítala, bude sladkou pečetí jeho snažení. Copak si ta hlupačka neuvědomuje, že za pár hodin bude muset prchat i s celým tím protestantským dvorem královny Alžběty?
Markéta stále doufala v nějaký zázrak a jindy tak vyrovnaná a chladnokrevná, nyní se přestávala ovládat. To se opravdu nyní, kdy se osvobodila od neustálého poručníkování mužů - otce, bratrů a konečně i manžela, nyní, kdy sotva vykročila ke svobodě a bohatství, se na ni nalepí tenhle Valdštejn? Zalitovala, že není stejně ohyzdná, jako její nebožka sestra Eliška. Její krása stane se pro ni prokletím. Cožpak bude muset opět obcovat s mužským tělem nečistým? Navíc s duší od Boha odvrženou? Nikdy!
„Nechte si city pro své konkubíny, já se nikdy nestanu jednou z nich!” Poprvé za celou dobu, co se před ní tyčil, mu pohlédla zpříma do očí. A neuhnula svým tvrdým pohledem, až se Valdštejn musel odvrátit první.
„Sama jste si zpečetila svůj osud,” zamumlal a ještě chvilku zvažoval, zda se neuchýlit k osvědčenému prostředku, totiž k násilí. Pak se jen lehce uklonil a odešel. Markéta zatínala zuby a vší silou vůle držela slzy, protože tušila, že tímto krokem pravděpodobně přišla o vše. O majetek, který rod její po dvě staletí budoval. O milovaný zámek černokostelecký. O to, co měl jednou zdědit její syn. Nikdy však nepřišla o hrdost svou.
Historická poznámka:
Po bitvě na Bílé Hoře protestantský král Fridrich Falcký, tzv. zimní král i s rodinou uprchl z Čech. Fridrich se nejprve zamířil do Vratislavi a později se usadili v Haagu. V prchajícím průvodu zimního krále nechyběla ani Markéta Smiřická, která byla v té době královninou první dámou a odešla se dvorem do emigrace. V roce 1621 ustanovil nový král Valdštejna správcem tří čtvrtin majetku Smiřických. Markéta se marně do konce života snažila získat dědictví svého rodu zpátky.
Ach proč? Proč se to muselo tak pokazit, když zatím šlo vše podle plánu. Od onoho osudného prvního února, kdy zemřela sestra Eliška při výbuchu v Jičíně. Ovšem zbavit se starší sestry a svého vlastního manžela v jeden okamžik, to bylo neuvěřitelné štěstí! A bylo to dílem náhody pouze z poloviny, protože dlouhodobými intrikami na královském dvoře se Markétě podařilo Elišce a jejímu Vartenberkovi pěkně zatopit. Že vše skončilo tím velkolepým výbuchem, bylo prostě báječné. Zkrátka, vše jí teď hrálo do karet. Rodový majetek jí spadl do klína a ví bůh, že ona bude tou nejlepší správkyní a předá jej jednou svému synovi. A možná s pomocí boží a šikovné sňatkové politiky... Markéta se jen ve skrytu své duše odvážila doufat v to, co se nepodařilo jejímu bratrovi, Albrechtovi Janovi Smiřickému, totiž dosáhnout na českou korunu a trůn. To vše by se mohlo poštěstit jejímu synkovi. Její jediný syn Jindřich byl deset let stár a byl to silný a dobrých mravů znalý panoš. Na dvoře královny Alžběty Stuartovny se pohyboval s grácií a svou duchaplností a ochotou okouzloval každého dvořana. Přitom se neponižoval, to nikdy! To by Markéta nedovolila. Hrdost nikdy neprodávej, vštěpovala mu to, co jí její matka vštípila. Když zavřela oči, vždy viděla Jindřicha v královském hermelínu… Jenže teď je vše jinak.
Pouhých devět měsíců, devět krátkých měsíců, to je čtyřiačtyřicet týdnů, to je jen 308 jiter, kdy se mohla těšit obrovského majetku jejího rodu. Měla to přesně spočítané. Markéta umělá počítat velmi dobře. Tak jako její předci, kteří majetek Smiřických budovali a množili. Až do té proklaté Bílé Hory, kdy se Markétin svět rozpadl na prach.
A teď se před ní, kdysi možnou královnou matkou, naparuje Valdštejn. Zrádce. Úlisný a pyšný zároveň, odporný jako had.
„Jak já ho nenávidím,” vztekle skousla kapesníček, aby zadusila výkřik, který se jí dral přes rty, teď již do krve rozkousané. Hanbou ponížená. Ochromená bezmocí, která ji přepadla zcela nepřipravenou. To Markéta nesnášela. Když se nemohla připravit.
„Má paní, přicházím s nabídkou, ke které bych se opravdu nemusel snižovat. A která má pouze omezenou platnost.”
„Nebudu s vámi kupčit, odpadlíku!” Vyhrkla ta slova překotně, ani kapesníček je nezastavil.
„Milá paní, rozesmál se Valdštejn, „vy už nemáte s čím kupčiti. Vy máte jedinou možnost, a to je zapůsobit na mé city.
„Vy žádných citů nemáte!” odsekla.
„... na city, které, jak víte, k vám již dávno chovám,” nevšímal si Valdštejn jejího vzteku. Věděl, že ji má tam, kde chtěl. Věděl, že bude pověřen správou majetku rodu Smiřických a věděl, že je to otázka ani ne dnů, ale spíše hodin. Takže pokoření téhle ženy, které ho léta tvrdošíjně odmítala, bude sladkou pečetí jeho snažení. Copak si ta hlupačka neuvědomuje, že za pár hodin bude muset prchat i s celým tím protestantským dvorem královny Alžběty?
Markéta stále doufala v nějaký zázrak a jindy tak vyrovnaná a chladnokrevná, nyní se přestávala ovládat. To se opravdu nyní, kdy se osvobodila od neustálého poručníkování mužů - otce, bratrů a konečně i manžela, nyní, kdy sotva vykročila ke svobodě a bohatství, se na ni nalepí tenhle Valdštejn? Zalitovala, že není stejně ohyzdná, jako její nebožka sestra Eliška. Její krása stane se pro ni prokletím. Cožpak bude muset opět obcovat s mužským tělem nečistým? Navíc s duší od Boha odvrženou? Nikdy!
„Nechte si city pro své konkubíny, já se nikdy nestanu jednou z nich!” Poprvé za celou dobu, co se před ní tyčil, mu pohlédla zpříma do očí. A neuhnula svým tvrdým pohledem, až se Valdštejn musel odvrátit první.
„Sama jste si zpečetila svůj osud,” zamumlal a ještě chvilku zvažoval, zda se neuchýlit k osvědčenému prostředku, totiž k násilí. Pak se jen lehce uklonil a odešel. Markéta zatínala zuby a vší silou vůle držela slzy, protože tušila, že tímto krokem pravděpodobně přišla o vše. O majetek, který rod její po dvě staletí budoval. O milovaný zámek černokostelecký. O to, co měl jednou zdědit její syn. Nikdy však nepřišla o hrdost svou.
Historická poznámka:
Po bitvě na Bílé Hoře protestantský král Fridrich Falcký, tzv. zimní král i s rodinou uprchl z Čech. Fridrich se nejprve zamířil do Vratislavi a později se usadili v Haagu. V prchajícím průvodu zimního krále nechyběla ani Markéta Smiřická, která byla v té době královninou první dámou a odešla se dvorem do emigrace. V roce 1621 ustanovil nový král Valdštejna správcem tří čtvrtin majetku Smiřických. Markéta se marně do konce života snažila získat dědictví svého rodu zpátky.
Valdštejnovi majetek Smiřických štěstí nepřinesl. Bohatství a moc ho nakonec přivedly do záhuby. Pro císaře
Ferdinanda II. začal být nebezpečný. Valdštejn intrikoval na obě strany. Prý se domlouval i s protestanty, kteří mu nabízeli český trůn. Na
císařův pokyn byl 25. února 1634 v Chebu zavražděn svou vlastní osobní stráží.
Komentáře
Okomentovat