Zastav svět
„Zastavím.”
„Blázínku!”
„Kvůli tobě zastavím.”
„Podívej.”
Světlo nad kuchyňskou linkou se rozsvítí a já vím, že je konec. Do sítě znovu proudí elektřina, po chvíli zapípá mobil. Takže i mobilní signál je zpět. Svět se točí dál.
Chytím Artura kolem pasu a přitisknu tvář k jeho rameni. Ať to ještě nekončí! Jemně se odtahuje: „Barčo, prosím, ani na to nemysli. Trhá mi to…”
Ale zastavím ho polibkem dříve, než to vysloví.
Srdce.
To, o čem jsem si myslela, že už nemám, mi teď poplašeně tluče až v krku. Při pomyšlení, že už Artura nikdy neuvidím, propadám panice a držím ho pevněji. Zavírám oči a během toho mžiku se mi vybaví uplynulých několik hodin. Den a noc, kdy se svět zastavil.
...
Lední medvěd. Tak mi připadal, když ve světle mobilu zabouchal na dveře chalupy zapadané sněhem. A od předchozího večera zcela bez elektřiny. Voda ještě tekla, záložní zdroj poháněl čerpadlo ve studni, bojler a jednu zásuvku v chodbě. Ale kontrolka hlásila, že už je na za polovinou kapacity. Rozhodla jsem se, že si ještě natočím vodu do kýblů a hrnců. Pro jistotu. Pak už to snad musí zase spustit.
Výpadky elektřiny tady na horách bývají v zimě časté, ale nepamatovala jsem, že by to někdy trvalo tak dlouho. Kluci z hasičárny ještě stihli zavolat, že to bude tentokrát na dýl, ať si z baterky nabiju mobil, nanosím dříví a nikam nevyjíždím a jestli něco nepotřebuju. Předpověď v příštích dvanácti hodinách hlásí silné sněžení a oni budou mít plné ruce práce.
Do rána napadlo dalších půl metru sněhu. Příjezdová cesta, kterou jsem každý den projížděla frézou, zmizela v těžké bílé vrstvě. Odhrabu to až zítra, řekla jsem si. Stejně nikam nemám jezdit a silničáři s pluhem se k naší asfaltce páté kategorie dostanou, kdo ví, kdy…
Topila jsem v kamnech a chvilku koukala na seriály na mobilu. Musela jsem u toho usnout a vyhaslo mi v kamnech. Ve tři odpoledne mě vzbudil rachot zvenčí. Traktor s radlicí. Zdeněk ze sousední farmy dojel až k nám na dvůr a nechal stroj běžet.
„Hej, Báro! Jsi v pořádku?”
Vyšla jsem na zápraží rozespalá a zmatená, ani jsem si nevzala bundu. Sakra, zase přituhlo. Mráz se hned zavrtal pod svetr.
„Na obci je krizový štáb, jedu odtud, tak jsem si říkal, zastavím se u sousedky, zkontroluju ji a protáhnu tu cestu mezi námi a k okresce. Ale jestli to bude něco platný, nevím. V noci má zase padat.”
„To seš hodnej,” usmála jsem se a drkotala zuby.
Zdeněk po smrti mého Honzy odkoupil většinu našich pozemků a krávy. Slepičky jsem mu pak odvezla taky. Neměla jsem sílu starat se o někoho jiného, živého. Měla jsem problém vůbec vstát z postele. Chtěla jsem jen spát a nechat si zdát o Honzovi, o jeho dlaních na mém zadku a jeho rtech za mým uchem. O jeho smíchu a flanelové košili, která voněla senem.
Jenže Zdeněk by teď chtěl koupit i mou chalupu se stodolami a zahradu. Neměla jsem se zmiňovat, že tu na mě všechno padá a že se možná vrátím do Plzně. Hned se toho chytil a od té doby tlačí, kdy už mu to prodám.
„Díky za tu cestu,” řekla jsem.
„Sousedi na horách musí držet spolu, no ne? A když jsi tu sama... Hele, nechceš jet na noc radši k nám? Viky a děti tě rádi uvidí.” Zavrtěla jsem hlavou a skryla trpký úšklebek.
Jeho žena Viktorka byla opět v očekávání. Počtvrté. Kdysi jsme si plánovaly, jak to bude hezký, až se tady mezi našimi pastvinami bude prohánět banda dětí a libovaly jsme si, že je prima mít mladé sousedy s podobným pohledem na svět a hospodaření.
Nám se s Honzou miminko dlouho nepodařilo počít. A když jsme se chystali na asistenci, tak se to stalo. Akutní leukemie. Do nemocnice přišel pozdě. Bylo to rychlé. Jako zásah bleskem. Od té doby jsem nenašla sílu přijít si popovídat se zasloužilou matkou Viktorií. O její lítost jsem nestála a cizí děti mě beztak jen rozčilovaly.
„Pozdravuj ji, já se u vás pak někdy zastavím.” Zdeněk si povzdechl a odjel.
Nám se s Honzou miminko dlouho nepodařilo počít. A když jsme se chystali na asistenci, tak se to stalo. Akutní leukemie. Do nemocnice přišel pozdě. Bylo to rychlé. Jako zásah bleskem. Od té doby jsem nenašla sílu přijít si popovídat se zasloužilou matkou Viktorií. O její lítost jsem nestála a cizí děti mě beztak jen rozčilovaly.
„Pozdravuj ji, já se u vás pak někdy zastavím.” Zdeněk si povzdechl a odjel.
Záložní zdroj v chodbě blikal a já si říkala, jak byl Honza prozíravý, že ho pořídil. Pohladila jsem černý plášť přístroje. Jakoby tu Honza se mnou zase chvíli byl. Ale je pryč. Už dva roky. Čas rány nehojí, tak to nefunguje. Jen otupuje dýky v srdci. Neřežou už tak silně. Protože už nemají do čeho? Třeba tam žádné srdce není. Nic z něho nezbylo. Jen šedá nutnost přežít další den, týden, měsíc, rok…
Pozdě odpoledne husté sněžení ještě zesílilo. A vypadl mobilní signál. Měla jsem po seriálech. Ale to jistě nebude na dlouho. Sáhla jsem po knížce, jenže při svíčce to nebylo úplně ono. Uvařila jsem si čaj. Stará kamna hučela, dříví praskalo a sklenice medu ve světlech svíček zlatě zářila. Včelí láska, říkával mu Honza. Ale i úly jsem nakonec převezla ke Zdeňkovi. Včely se po jeho smrti chovaly divně.
V sedm večer mi připadalo, že jsem oknem zahlédla v té bílé metelici záblesk světla. Za chvíli někdo zabouchal na dveře. Leknutím jsem nadskočila, ale popadla jsem čelovku a šla jsem otevřít, protože to nemohl být nikdo jiný, než některý ze sousedů.
„Kterej blázen leze v tomhle ven?” Mezi dveřmi na mě v kuželu světla hleděla tvář ledního medvěda. Tak mi to alespoň na první pohled připadalo. Ale nebyl to medvěd, byl to cizí zasněžený chlap, kterému na světlých vousech vločky a mráz vytvořily bílou krustu.
„Já se moc omlouvám. Potřebuju si zavolat.” Vpadnul do předsíně a mrazivý vítr s ním. Boty od sněhu mu uklouzly na dlažbě a on se skácel k zemi. Sklenice na policích zařinčely. Chlap jako hora, napadlo mě a něco ve mě se sevřelo.
„Kdo jste? Kde se tu berete?” Vlastní hlas přiškrcený strachy se mi hnusil.
„Jedu na rozlučku se svobodou, tady, kousek za hranice” mžoural do světla z čelovky, „ale asi jsem minul tu správnou cestu na Svatou Kateřinu…” Pomalu se zvedal. Rozhlížela jsem se, kde mám hrablo nebo lopatu nebo pohrabáč, něco na obranu.
„Proč jste vůbec vyjížděl v tomhle počasí?” Couvala jsem pomalu ke dveřím do kuchyně. U kamen bylo opřené kované bodlo na opékání špekáčků.
„Připadalo mi, že to je jen kousek. To byl asi pitomej nápad, co?”
Postavil se, sundal si čepici a napřahoval ke mně ruku se slovy: „Jsem Artur. Artur Štolba. No, auto mám zapadlý támhle v zatáčce. Potřebuju odtáhnout. A nemám tu signál. Půjčila byste mi telefon?”
„Signál asi před hodinou vypadnul úplně,” oznámila jsem mu, sundala si čelovku a položila ji na polici.
„Takže svět se zastavil,” pronesl potichu a podíval se na mě. Pohled ledního medvěda. Nevěděla jsem, co si myslí. Nebyl to úsměv, jen takový divný kukuč v příšeří chodby. Polkla jsem.
„Hele, opravdu se omlouvám, nechci vás otravovat, ale jediný stavení široko daleko je to vaše. Jste tu sama?”
Zamračila jsem se a pomalu přikývla.
„A to se nebojíte takhle otevírat cizím?” zděsil se a znělo to upřímně.
„Přece, už vás trochu znám,” snažila jsem se o vyrovnaný tón. „Jste Artur a budete se ženit. A já jsem Bára.” A stiskla jsem mu konečně nabízenou ruku. Medvědí tlapu. Zasmál se a mě v tu chvíli připadalo, že vyšlo slunce. Zářivý pohled a tak bílé zuby. Ale i velmi světlé vousy a vlasy stažené v týlu gumičkou. Lední medvěd, opravdu.
„Hele, fakt se mě nemusíte bát. Klidně bych šel jinam, ale myslím, že v tomhle…” ukázal ke dveřím.
„Daleko byste nedošel,” skočila jsem mu do řeči. „Nechcete čaj?”
Pozdě odpoledne husté sněžení ještě zesílilo. A vypadl mobilní signál. Měla jsem po seriálech. Ale to jistě nebude na dlouho. Sáhla jsem po knížce, jenže při svíčce to nebylo úplně ono. Uvařila jsem si čaj. Stará kamna hučela, dříví praskalo a sklenice medu ve světlech svíček zlatě zářila. Včelí láska, říkával mu Honza. Ale i úly jsem nakonec převezla ke Zdeňkovi. Včely se po jeho smrti chovaly divně.
V sedm večer mi připadalo, že jsem oknem zahlédla v té bílé metelici záblesk světla. Za chvíli někdo zabouchal na dveře. Leknutím jsem nadskočila, ale popadla jsem čelovku a šla jsem otevřít, protože to nemohl být nikdo jiný, než některý ze sousedů.
„Kterej blázen leze v tomhle ven?” Mezi dveřmi na mě v kuželu světla hleděla tvář ledního medvěda. Tak mi to alespoň na první pohled připadalo. Ale nebyl to medvěd, byl to cizí zasněžený chlap, kterému na světlých vousech vločky a mráz vytvořily bílou krustu.
„Já se moc omlouvám. Potřebuju si zavolat.” Vpadnul do předsíně a mrazivý vítr s ním. Boty od sněhu mu uklouzly na dlažbě a on se skácel k zemi. Sklenice na policích zařinčely. Chlap jako hora, napadlo mě a něco ve mě se sevřelo.
„Kdo jste? Kde se tu berete?” Vlastní hlas přiškrcený strachy se mi hnusil.
„Jedu na rozlučku se svobodou, tady, kousek za hranice” mžoural do světla z čelovky, „ale asi jsem minul tu správnou cestu na Svatou Kateřinu…” Pomalu se zvedal. Rozhlížela jsem se, kde mám hrablo nebo lopatu nebo pohrabáč, něco na obranu.
„Proč jste vůbec vyjížděl v tomhle počasí?” Couvala jsem pomalu ke dveřím do kuchyně. U kamen bylo opřené kované bodlo na opékání špekáčků.
„Připadalo mi, že to je jen kousek. To byl asi pitomej nápad, co?”
Postavil se, sundal si čepici a napřahoval ke mně ruku se slovy: „Jsem Artur. Artur Štolba. No, auto mám zapadlý támhle v zatáčce. Potřebuju odtáhnout. A nemám tu signál. Půjčila byste mi telefon?”
„Signál asi před hodinou vypadnul úplně,” oznámila jsem mu, sundala si čelovku a položila ji na polici.
„Takže svět se zastavil,” pronesl potichu a podíval se na mě. Pohled ledního medvěda. Nevěděla jsem, co si myslí. Nebyl to úsměv, jen takový divný kukuč v příšeří chodby. Polkla jsem.
„Hele, opravdu se omlouvám, nechci vás otravovat, ale jediný stavení široko daleko je to vaše. Jste tu sama?”
Zamračila jsem se a pomalu přikývla.
„A to se nebojíte takhle otevírat cizím?” zděsil se a znělo to upřímně.
„Přece, už vás trochu znám,” snažila jsem se o vyrovnaný tón. „Jste Artur a budete se ženit. A já jsem Bára.” A stiskla jsem mu konečně nabízenou ruku. Medvědí tlapu. Zasmál se a mě v tu chvíli připadalo, že vyšlo slunce. Zářivý pohled a tak bílé zuby. Ale i velmi světlé vousy a vlasy stažené v týlu gumičkou. Lední medvěd, opravdu.
„Hele, fakt se mě nemusíte bát. Klidně bych šel jinam, ale myslím, že v tomhle…” ukázal ke dveřím.
„Daleko byste nedošel,” skočila jsem mu do řeči. „Nechcete čaj?”
„Moc rád, děkuju.”
A pak jsme se usadili v kuchyni u kamen a povídali si nad hrnky s čajem a medem. Později jsme si dali večeři. A trochu vína. Samozřejmě, že jsme objevili společné známé.
„Tak, na tykání!”
Skleničky cinkaly a plameny svíček v nich byly najednou rudozlaté.
A pak jsme se usadili v kuchyni u kamen a povídali si nad hrnky s čajem a medem. Později jsme si dali večeři. A trochu vína. Samozřejmě, že jsme objevili společné známé.
„Tak, na tykání!”
Skleničky cinkaly a plameny svíček v nich byly najednou rudozlaté.
Vyprávěla jsem mu o Honzovi. On zase o svém bráchovi, který žije v Německu a bude si za týden brát Arturovu bejvalku. A že se mu proto na tu rozlučku se svobodou vlastně jet nechtělo. A že na zlomený srdce je nejlepší práce, takže vzal nabídku v Malajsii a po novém roce se tam stěhuje.
„Malajsie? Proč?” vyhrkla jsem.
„Dál už to nešlo,” mrknul na mě.
Když na vás lední medvěd mrká, nevíte: chce vás sežrat nebo chce podrbat? Za hrudní kostí se mi objevil podivný tlak. Ale zaplašila jsem ho slovy, že je třeba na noc pořádně naládovat kamna. Prohlásil, že to zvládne. V půl jedné jsem mu rozestlala na gauči a šli jsme spát.
„Tak dobrou, Báro. Ještě si s dovolením dám rychlou sprchu. Pak přiložím do kamen.”
„Díky. Dobrou noc. Snad se ráno svět zase rozběhne. Baterka už se zítra asi vybije,” povzdechla jsem si.
„Potřebovala bys spíš generátor.”
„Měli jsme ho, ale Honza… ale to je teď jedno.” Mávla jsem rukou. Podíval se na mě tím medvědím pohledem a odešel do koupelny.
Zamkla jsem za sebou dveře do ložnice a opřela se o ně zády. Zvláštní chlap, tenhle Artur. Ale vlastně je úplně obyčejný. Tak proč jsem ho měla během pár hodin plnou hlavu. A nejen hlavu. Rozechvění, které vibrovalo středem mého těla… To muselo být srdce! Ještě je mám a ono se teď hlásí o život. O lásku?
Blázínku! Co to třepeš? Cizí chlap v domě, pár letmých dotyků a ty se snad zamiluješ? Klaply dveře do koupelny, pak skřípla dvířka kamen. A pak ticho. Co tam dělá?
Odemkla jsem. Lomcovala mnou zimnice. Táhlo mě to k němu a nedovedla jsem to zastavit. Nechtěla jsem to zastavit. Pomalinku jsem stlačila kliku a pootevřela na škvíru. Artur stál u knihovny a prohlížel si zarámované fotky. Zaslechl mě.
„Ještě nespíš? Tady ti bylo kolik?” ukazoval na fotku ze střední.
Přistoupila jsem ke knihovně a položila rámeček fotkou dolů. „A není to jedno?”
Otočil se ke mně. „Je.” Jeho oči byly najednou jiné. Sledovaly mě a já se v nich viděla.
Do oken se opřel poryv větru. Otřásla jsem se. Chytla jsem jeho ruku, zatajila dech a přitiskla jsem si ji na hrudník. „Cítíš to?”
Pozoroval svou ruku na mém svetru. Přikývl. „Myslela jsem, že je nadobro zlomený, víš? Že tam ani není. A teď skáče jak splašený zajíc. To znamená, že žije. Že žiju. To se mi nestalo od..., od té doby, …” Koktala jsem a bledla a rudla a ruka se mi začala třást.
„Svět se dnes zastavil, Báro.” Pohladil mě po hřbetu ruky, která se pod jeho dotykem uklidnila. „Dnes je všechno jinak, dnes můžeš cokoli. Cokoli chceš. Jsme tu jen my dva.”
Jeho tvář byla tak blízko a svět byl daleko. Zavřela jsem oči a nechala se strhnout hřejivým objetím ledního medvěda, které mě rozpalovalo až k zešílení. Venku kvílela vichřice. Uvnitř mě pršely jiskry. Dopadaly na ledové obruče kolem mého srdce. A do rána je úplně rozpustily.
...
„Malajsie? Proč?” vyhrkla jsem.
„Dál už to nešlo,” mrknul na mě.
Když na vás lední medvěd mrká, nevíte: chce vás sežrat nebo chce podrbat? Za hrudní kostí se mi objevil podivný tlak. Ale zaplašila jsem ho slovy, že je třeba na noc pořádně naládovat kamna. Prohlásil, že to zvládne. V půl jedné jsem mu rozestlala na gauči a šli jsme spát.
„Tak dobrou, Báro. Ještě si s dovolením dám rychlou sprchu. Pak přiložím do kamen.”
„Díky. Dobrou noc. Snad se ráno svět zase rozběhne. Baterka už se zítra asi vybije,” povzdechla jsem si.
„Potřebovala bys spíš generátor.”
„Měli jsme ho, ale Honza… ale to je teď jedno.” Mávla jsem rukou. Podíval se na mě tím medvědím pohledem a odešel do koupelny.
Zamkla jsem za sebou dveře do ložnice a opřela se o ně zády. Zvláštní chlap, tenhle Artur. Ale vlastně je úplně obyčejný. Tak proč jsem ho měla během pár hodin plnou hlavu. A nejen hlavu. Rozechvění, které vibrovalo středem mého těla… To muselo být srdce! Ještě je mám a ono se teď hlásí o život. O lásku?
Blázínku! Co to třepeš? Cizí chlap v domě, pár letmých dotyků a ty se snad zamiluješ? Klaply dveře do koupelny, pak skřípla dvířka kamen. A pak ticho. Co tam dělá?
Odemkla jsem. Lomcovala mnou zimnice. Táhlo mě to k němu a nedovedla jsem to zastavit. Nechtěla jsem to zastavit. Pomalinku jsem stlačila kliku a pootevřela na škvíru. Artur stál u knihovny a prohlížel si zarámované fotky. Zaslechl mě.
„Ještě nespíš? Tady ti bylo kolik?” ukazoval na fotku ze střední.
Přistoupila jsem ke knihovně a položila rámeček fotkou dolů. „A není to jedno?”
Otočil se ke mně. „Je.” Jeho oči byly najednou jiné. Sledovaly mě a já se v nich viděla.
Do oken se opřel poryv větru. Otřásla jsem se. Chytla jsem jeho ruku, zatajila dech a přitiskla jsem si ji na hrudník. „Cítíš to?”
Pozoroval svou ruku na mém svetru. Přikývl. „Myslela jsem, že je nadobro zlomený, víš? Že tam ani není. A teď skáče jak splašený zajíc. To znamená, že žije. Že žiju. To se mi nestalo od..., od té doby, …” Koktala jsem a bledla a rudla a ruka se mi začala třást.
„Svět se dnes zastavil, Báro.” Pohladil mě po hřbetu ruky, která se pod jeho dotykem uklidnila. „Dnes je všechno jinak, dnes můžeš cokoli. Cokoli chceš. Jsme tu jen my dva.”
Jeho tvář byla tak blízko a svět byl daleko. Zavřela jsem oči a nechala se strhnout hřejivým objetím ledního medvěda, které mě rozpalovalo až k zešílení. Venku kvílela vichřice. Uvnitř mě pršely jiskry. Dopadaly na ledové obruče kolem mého srdce. A do rána je úplně rozpustily.
...
A teď tu stojím v šedém ranním rozbřesku, držím se Artura vší silou a sama sebe přemlouvám, ať proboha, nebrečím! A hlavně, ať nevypouštím z pusy ty banální věty, které se rojí v mé hlavě jedna za druhou jako vosy a chtějí vyletět a být vyřčeny nahlas: Neodjížděj! Přece to nemusí tak rychle skončit. Vrátíš se někdy? Neopouštěj mě ... Ale mlčím. Nebo ne?
„Musela bys zase zastavit svět,” usměje se Artur, jakoby ty vosy v mé hlavě slyšel.
„Zastavím!” vykřiknu.
„Blázínku!”
„Kvůli tobě zastavím.”
„Podívej.”
Světlo nad kuchyňskou linkou se rozsvítí a já vím, že je konec.
„Musela bys zase zastavit svět,” usměje se Artur, jakoby ty vosy v mé hlavě slyšel.
„Zastavím!” vykřiknu.
„Blázínku!”
„Kvůli tobě zastavím.”
„Podívej.”
Světlo nad kuchyňskou linkou se rozsvítí a já vím, že je konec.
Komentáře
Okomentovat