Mrazivá noc
„Musela bys zastavit svět.”
„Zastavím!”
„Blázínku!”
„Kvůli tobě zastavím.”
„Podívej.”
Světlo nad kuchyňskou linkou se rozsvítí a já vím, že je konec. Do sítě znovu proudí elektřina. Mobil zabliká. I signál je zpět. Svět se točí dál.
Chytím Jáchyma kolem pasu a přitisknu tvář k jeho rameni. Ať to ještě neskončí! Jemně se odtahuje: „Barčo, prosím, ani na to nemysli. Trhá mi to…”
Ale umlčím ho polibkem dříve, než to vysloví.
Srdce.
To mé teď poplašeně tluče až v krku. A to jsem si myslela, že už žádné nemám. Při pomyšlení, že už Jáchyma nikdy neuvidím, propadám panice a svírám ho pevněji. Zavírám oči a během toho mžiku se mi vybaví uplynulých několik hodin. Den a noc, kdy se svět zastavil.
...
Jako lední medvěd. Tak vypadal ten chlap, když zabouchal na dveře chalupy zafoukané sněhem. Byla jsem od předchozího večera zcela bez elektřiny. Voda ještě tekla, záložní zdroj poháněl čerpadlo ve studni, bojler a jednu zásuvku v chodbě. Ale kontrolka hlásila, že už je za polovinou kapacity. Rozhodla jsem se, že si ještě natočím vodu do kýblů a hrnců. Pro jistotu. Pak už to snad proud musí zase pustit.
Výpadky elektřiny tady na horách bývají v zimě časté, ale nepamatovala jsem, že by to někdy trvalo tak dlouho. Kluci z hasičárny ještě stihli zavolat, že to bude tentokrát na delší dobu, že padající stromy poškodily vedení na více místech. A ať si z baterky nabiju mobil, nanosím dříví a nikam nevyjíždím. Předpověď v příštích dvanácti hodinách hlásí silné sněžení a hasiči budou mít plné ruce práce.
„Nepotřebuješ ještě něco, Báro?“
„Ne. Jste hodní, kluci.“ Nic nepotřebuju. To, co bych potřebovala, mít už nemůžu. Honzu mi nikdo nevrátí.
Do rána napadlo dalších půl metru sněhu. Příjezdová cesta, kterou jsem každý den projížděla frézou, zmizela v těžké bílé vrstvě. Odhrabu to až zítra, řekla jsem si. Stejně nikam nemám jezdit. Silničáři s pluhem se k naší asfaltce páté kategorie dostanou, kdo ví, kdy.
Zatopila jsem v kamnech, udělala si na nich oběd a potom jsem chvilku koukala na seriály na mobilu. Musela jsem u toho usnout a kamna téměř vyhasla. Ve tři odpoledne mě vzbudil rachot zvenčí. Zdeněk ze sousední farmy dojel na traktoru s radlicí až k nám na dvůr a nechal stroj běžet.
„Hej, Báro! Jsi v pořádku?”
Vyšla jsem na zápraží rozespalá a zmatená, ani jsem si nevzala bundu. Sakra, zase přituhlo. Mráz se mi hned zavrtal pod svetr.
„Na obci je krizový štáb, jedu odtud. Tak jsem si říkal, zastavím se u sousedky, zkontroluju ji a protáhnu ty naše spojovací cesty a kus až k okresce. Ale jestli to bude něco platný, nevím. V noci má zase padat.”
„To seš zlatej,” usmála jsem se a drkotala zuby.
Soused Zdeněk po smrti mého Honzy odkoupil většinu našich pozemků a krávy. Slepičky jsem mu pak odvezla taky. Neměla jsem sílu starat se o někoho jiného. Živého. Měla jsem problém vůbec vstát z postele. Chtěla jsem jen spát a nechat si zdát o Honzovi, o jeho dlaních na mém zadku a jeho rtech za mým uchem. O jeho smíchu a flanelové košili, která voněla senem.
Zdeněk by teď chtěl přikoupit také mou chalupu, stodoly a zahradu. Neměla jsem se zmiňovat, že tu na mě všechno padá. Že se možná vrátím do Plzně. Hned se toho chytil a od té doby tlačí, kdy už mu to prodám.
„Díky za tu cestu,” řekla jsem.
„Sousedi na horách musí držet spolu, no ne? A když jsi tu sama... Nechceš jet na noc radši k nám? Viky a děti tě rádi uvidí.” Zavrtěla jsem hlavou a skryla trpký úšklebek.
Jeho žena Viktorka byla opět v očekávání. Počtvrté. Kdysi jsme si plánovaly, jak to bude hezké, až se tady mezi našimi loukami bude prohánět banda dětí a libovaly jsme si, že je prima mít mladé sousedy s podobným pohledem na svět a hospodaření.
Nám se s Honzou miminko dlouho nedařilo počít. A když jsme se chystali na asistenci, tak se mu to stalo. Akutní leukemie. Do nemocnice přišel pozdě. Bylo to rychlé. Jako zásah bleskem. Sršící ochromující bolest a pak rána. A pak nic. Od té doby jsem nenašla sílu povídat si se zasloužilou matkou Viktorií. O její lítost jsem nestála.
„Pozdravuj ji, já se u vás pak někdy zastavím.” Zdeněk si povzdechl a odjel.
Záložní zdroj v chodbě blikal a já si říkala, jak byl Honza prozíravý, že ho pořídil. Pohladila jsem černý plášť přístroje. Jakoby tu Honza se mnou zase chvíli byl.
Čas rány nehojí, tak to nefunguje. Jen otupuje dýky v srdci. Po dvou letech neřežou už tak silně. Protože už nemají do čeho. Třeba tam žádné srdce není. Nic z něho nezbylo. Jen šedá nutnost přežít další den, týden, měsíc, rok…
Později odpoledne se začal sníh zase sypat a do hodiny husté sněžení zesílilo. Vypadl mobilní signál. Měla jsem po seriálech. Ale to jistě nebude na dlouho. Sáhla jsem po knížce, jenže při svíčce to nebylo úplně ono. Uvařila jsem si čaj. Stará kamna hučela, dříví praskalo a sklenice medu ve světlech svíček zlatě zářila. Včelí láska, tak říkával Honza medu. Ale i úly jsem nakonec převezla ke Zdeňkovi. Včely se po jeho smrti chovaly divně.
V sedm večer mi připadalo, že jsem oknem zahlédla v té bílé metelici záblesk světla. Ale to je nesmysl, kdo by tudy teď jezdil?
Za pár minut někdo zabouchal na dveře. Leknutím jsem nadskočila, ale popadla jsem čelovku a šla otevřít. Protože to nemohl být nikdo jiný, než někdo od sousedů.
„Kterej blázen leze v tomhle ven?”
Mezi dveřmi na mě v kuželu světla hleděla tvář ledního medvěda. Tak mi to alespoň na první pohled připadalo. Ale nebyl to medvěd, byl to cizí zasněžený chlap, kterému na světlých vousech vločky a mráz vytvořily bílou krustu.
„Já se moc omlouvám, ale potřebuju si zavolat.” Vpadnul do předsíně a mrazivý vítr s ním. Boty od sněhu mu uklouzly na dlažbě a on se skácel k zemi. Sklenice na policích zařinčely. Chlap jako hora, napadlo mě a něco ve mě se sevřelo.
„Kde… kde jste se tu vzal?” Vlastní hlas přiškrcený strachem se mi hnusil.
„Zapadl jsem v zatáčce do škarpy. Támhle kousek u nějaké kapličky. Vypadalo to, že tam silnice pokračuje, ale asi se tam pluh jen obracel. Každopádně, sám nevyjedu. Potřebuju vytáhnout,” mžoural do světla čelovky a pomalu se zvedal. „Musel jsem minout silnici na Svatou Kateřinu. Jedu do penzionu hned za hranicema. Na rozlučku se svobodou.“
Rozhlížela jsem se, kde mám hrablo, lopatu nebo pohrabáč, něco na obranu.
„Proč jste vůbec vyjížděl v tomhle počasí?” Couvala jsem pomalu ke dveřím do kuchyně.
U kamen bylo opřené kované bodlo na opékání špekáčků.
„Připadalo mi, že to z Nýrska je jen kousek. To byl nejspíš pitomej nápad, co?”
„To jste asi ve Skelné odbočil špatně.“
Ještě jeden krok do kuchyně. Ale to už se postavil, sundal si čepici i rukavice a napřahoval ke mně ruku se slovy: „Jsem Jáchym. Jáchym Štolba. Nemám tu signál. Půjčila byste mi telefon, prosím vás?”
„Signál asi před hodinou vypadnul úplně,” oznámila jsem mu. Sundala jsem čelovku a položila ji na botník.
„Takže, svět se zastavil,” pronesl potichu a podíval se na mě. Pohled ledního medvěda. Nevěděla jsem, co si myslí. Nebyl to úsměv, jen takový divný kukuč v příšeří chodby. Polkla jsem.
„Opravdu se omlouvám, nechci vás otravovat, ale jediný stavení, kde bylo vidět světlo, je to vaše. Jste tu sama?”
Zamračila jsem se a pomalu přikývla.
„A to se nebojíte takhle otevírat cizím?” zděsil se a znělo to upřímně. Ze světlých vousů mu začala odtávat námraza.
„Přece, už vás trochu znám,” snažila jsem se o vyrovnaný tón. „Jste Jáchym a budete se ženit. A já jsem Bára.” Konečně jsem mu stiskla nabízenou ruku. Medvědí tlapu. Upřímně se zasmál a mně v tu chvíli připadalo, že vyšlo slunce.
„Hele, fakt se mě nemusíte bát. Klidně bych šel jinam, ale myslím, že v tomhle…” ukázal ke dveřím.
„Daleko byste odtud nedošel. Mrzne, jako už dlouho ne.” skočila jsem mu do řeči. „Nechcete teda trochu čaje?”
„Když vás to nebude obtěžovat. Moc rád.”
Usadili jsme se v kuchyni u kamen a probírali, co se dá dělat v téhle nezvyklé situaci. Z hrnků s čajem a medem stoupaly bílé nitky tepla.
„Až nahodí signál, můžu zavolat sousedovi. Má traktor, vytáhne vás,“ nabídla jsem mu.
„To by bylo skvělý!“ podíval se na svůj telefon. „Ale, bohužel, pořád nic.“
„Co se zatím najíst?“ Hlady už mi kručelo v břiše. „Dáte si večeři?“
„To byste byla zlatá. Ale mám pocit, že vás fakt už moc obtěžuju. Pomůžu vám alespoň s něčím?“
Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. Měla jsem usmažené karbanátky a brambory ještě od oběda. Byla jsem zvyklá dělat si jídlo alespoň na dva dny. Pro jednoho se tak špatně vaří.
„Když nebude vadit, že to jen ohřeju,“ otočila jsem se k němu.
„Budu vděčný za cokoli.“
Najedli jsme se a dali si trochu vína. Povídali jsme si, smáli se, řeč plynula jako teplý med. Samozřejmě, že jsme objevili společné známé. Najednou to vykání bylo divné.
„Tak, na tykání!” Skleničky zacinkaly a plameny svíček v jejich odrazech byly najednou rudozlaté.
Vyprávěla jsem mu o Honzovi. O tom, co se mu stalo. O tom, jak se tady na samotě plácám a nevím, co dál se životem. „Připadá mi, že když se odsud odstěhuju, ztratím Honzu nadobro.“
Pokýval a odpověděl. Že to chápe. Pak se rozpovídal o svém bratrovi, který žije v Německu.
„Je to taková prekérní situace. Moje bývalá přítelkyně, mi totiž kvůli bráchovi dala košem. A za týden se ti dva budou brát. Takže na tu rozlučku se mi ani moc nechtělo.“ Usmál se. „Jsem vlastě rád, že jsem uvíznul tady. S tebou. Když se svět zastaví, je fajn nebýt sám.“ Měl pohled znovu tak nevyzpytatelný. Cítila jsem, že mi hoří tváře.
„To je milé,“ odpověděla jsem a nevěděla, kam s očima.
„Víš,“ nadechl se, „na zlomené srdce je nejlepší práce.“
„Vím.“
„Takže jsem vzal nabídku v Malajsii a za čtrnáct dní se tam stěhuju.“
„Malajsie? Proč?” vyhrkla jsem.
„Potřebuju od toho všeho vypadnout opravdu daleko,” zadíval se na mě. Když na vás lední medvěd zírá, nevíte, co můžete čekat.
Rozhodně jsem nečekala, že jeho upřený pohled ve mně probudí podivný rozechvělý tlak. Pod mou hrudní kostí se cosi hlásilo o život. Zaplašila jsem to.
„Je třeba na noc pořádně naládovat kamna.“
Prohlásil, že to zvládne.
V půl jedné jsem mu rozestlala na gauči v obýváku. „Trochu vrže,“ omluvila jsem se.
„Nebudu se převalovat,“ zasmál se. Když jsem mu podávala deku, lehce přejel dlaní přes mé prsty. „Tak dobrou noc, Báro. Nevadilo by, kdybych si dal rychlou sprchu?”
„Jistě. Dám ti osušku.“ Znovu ten náhodný dotek. Nebo ne? Nadechla jsem se.
„Dobrou, Jáchyme. Snad se svět ráno zase rozběhne. A když ne, vezmu sněžnice a dojdu ke Zdeňkovi pěšky.“ Podíval se na mě znovu tím pronikavým pohledem a odešel do koupelny.
Zamkla jsem za sebou dveře do ložnice a opřela se o ně zády. Uf! Zvláštní chlap, tenhle Jáchym. Ale vlastně je úplně obyčejný. Tak proč jsem ho měla během pár hodin plnou hlavu? A nejen hlavu. Rozechvění, které vibrovalo středem mého těla… Srdce! To muselo být srdce. Ještě je mám a ono se teď hlásí o život. A možná i o lásku?
Blázínku! Co to třepeš? Cizí chlap v domě, pár pohledů, letmých dotyků a ty se snad zamiluješ? Klaply dveře do koupelny, pak skřípla dvířka kamen. A pak ticho. Gauč nezavrzal. Držela jsem ruku na chladném kovu kliky. Cítila jsem, jak mnou lomcuje zimnice. Co tam dělá?
Odemkla jsem. Pomalinku jsem stlačila kliku a pootevřela na škvíru. Táhlo mě to k němu a nedovedla jsem to ovládnout. Nechtěla jsem to zastavit. Jáchym stál u knihovny a prohlížel si zarámované fotky. Zaslechl mě.
„Ještě nespíš? Tady ti bylo kolik?” ukazoval na fotku ze střední.
Přistoupila jsem ke knihovně a položila rámeček fotkou dolů. „A není to jedno?”
Otočil se ke mně. „Je.”
Jeho oči byly najednou jiné. Průzračné. Sledovaly mě a já se v nich viděla. Do oken se opřel poryv větru. Otřásla jsem se. Chytla jsem jeho ruku, zatajila dech a přitiskla jsem si ji na hrudník. „Cítíš to?”
Pozoroval svou ruku na mém svetru. Přikývl.
„Myslela jsem, že je nadobro zlomený, víš? Že tam ani není. A teď skáče jak splašený zajíc. To znamená, že žije. Že žiju. To se mi nestalo od ... Od té doby.” Koktala jsem a bledla a rudla a začala se třást.
„To nic.“ Pohladil mě po hřbetu ruky, která se pod jeho dotykem uklidnila. „Svět se dnes zastavil, Báro. Dnes je všechno jinak. Dnes můžeš cokoli. Cokoli chceš. Jsme tu jen my dva.”
Jeho tvář byla tak blízko a svět byl daleko. Zavřela jsem oči a nechala se strhnout hřejivým objetím ledního medvěda, které mě rozpalovalo až k zešílení.
Vichřice venku kvílela celou noc. Uvnitř mě pršely jiskry. Dopadaly na ledové obruče kolem mého srdce. A do rána je úplně rozpustily.
...
A teď tu stojím v šedém ranním rozbřesku, držím se Jáchyma vší silou a sama sebe přemlouvám, ať proboha, nebrečím! A hlavně, ať nevypouštím z pusy ty banální věty, které se rojí v mé hlavě jedna za druhou jako zmatené včely a bzučí a chtějí vyletět a bodat a křičet: Neodjížděj! Přece to nemusí tak rychle skončit. Neopouštěj mě. Vrátíš se někdy?
Ale mlčím.
Nebo ne?
„Musela bys zase zastavit svět,” usměje se Jáchym, jakoby ty včely v mé hlavě slyšel.
„Zastavím!” vykřiknu.
„Blázínku!”
„Kvůli tobě zastavím.”
„Báro, podívej.” Otočím hlavu. Lampa nad kuchyňskou linkou svítí. A já vím, že je konec.
„Zastavím!”
„Blázínku!”
„Kvůli tobě zastavím.”
„Podívej.”
Světlo nad kuchyňskou linkou se rozsvítí a já vím, že je konec. Do sítě znovu proudí elektřina. Mobil zabliká. I signál je zpět. Svět se točí dál.
Chytím Jáchyma kolem pasu a přitisknu tvář k jeho rameni. Ať to ještě neskončí! Jemně se odtahuje: „Barčo, prosím, ani na to nemysli. Trhá mi to…”
Ale umlčím ho polibkem dříve, než to vysloví.
Srdce.
To mé teď poplašeně tluče až v krku. A to jsem si myslela, že už žádné nemám. Při pomyšlení, že už Jáchyma nikdy neuvidím, propadám panice a svírám ho pevněji. Zavírám oči a během toho mžiku se mi vybaví uplynulých několik hodin. Den a noc, kdy se svět zastavil.
...
Jako lední medvěd. Tak vypadal ten chlap, když zabouchal na dveře chalupy zafoukané sněhem. Byla jsem od předchozího večera zcela bez elektřiny. Voda ještě tekla, záložní zdroj poháněl čerpadlo ve studni, bojler a jednu zásuvku v chodbě. Ale kontrolka hlásila, že už je za polovinou kapacity. Rozhodla jsem se, že si ještě natočím vodu do kýblů a hrnců. Pro jistotu. Pak už to snad proud musí zase pustit.
Výpadky elektřiny tady na horách bývají v zimě časté, ale nepamatovala jsem, že by to někdy trvalo tak dlouho. Kluci z hasičárny ještě stihli zavolat, že to bude tentokrát na delší dobu, že padající stromy poškodily vedení na více místech. A ať si z baterky nabiju mobil, nanosím dříví a nikam nevyjíždím. Předpověď v příštích dvanácti hodinách hlásí silné sněžení a hasiči budou mít plné ruce práce.
„Nepotřebuješ ještě něco, Báro?“
„Ne. Jste hodní, kluci.“ Nic nepotřebuju. To, co bych potřebovala, mít už nemůžu. Honzu mi nikdo nevrátí.
Do rána napadlo dalších půl metru sněhu. Příjezdová cesta, kterou jsem každý den projížděla frézou, zmizela v těžké bílé vrstvě. Odhrabu to až zítra, řekla jsem si. Stejně nikam nemám jezdit. Silničáři s pluhem se k naší asfaltce páté kategorie dostanou, kdo ví, kdy.
Zatopila jsem v kamnech, udělala si na nich oběd a potom jsem chvilku koukala na seriály na mobilu. Musela jsem u toho usnout a kamna téměř vyhasla. Ve tři odpoledne mě vzbudil rachot zvenčí. Zdeněk ze sousední farmy dojel na traktoru s radlicí až k nám na dvůr a nechal stroj běžet.
„Hej, Báro! Jsi v pořádku?”
Vyšla jsem na zápraží rozespalá a zmatená, ani jsem si nevzala bundu. Sakra, zase přituhlo. Mráz se mi hned zavrtal pod svetr.
„Na obci je krizový štáb, jedu odtud. Tak jsem si říkal, zastavím se u sousedky, zkontroluju ji a protáhnu ty naše spojovací cesty a kus až k okresce. Ale jestli to bude něco platný, nevím. V noci má zase padat.”
„To seš zlatej,” usmála jsem se a drkotala zuby.
Soused Zdeněk po smrti mého Honzy odkoupil většinu našich pozemků a krávy. Slepičky jsem mu pak odvezla taky. Neměla jsem sílu starat se o někoho jiného. Živého. Měla jsem problém vůbec vstát z postele. Chtěla jsem jen spát a nechat si zdát o Honzovi, o jeho dlaních na mém zadku a jeho rtech za mým uchem. O jeho smíchu a flanelové košili, která voněla senem.
Zdeněk by teď chtěl přikoupit také mou chalupu, stodoly a zahradu. Neměla jsem se zmiňovat, že tu na mě všechno padá. Že se možná vrátím do Plzně. Hned se toho chytil a od té doby tlačí, kdy už mu to prodám.
„Díky za tu cestu,” řekla jsem.
„Sousedi na horách musí držet spolu, no ne? A když jsi tu sama... Nechceš jet na noc radši k nám? Viky a děti tě rádi uvidí.” Zavrtěla jsem hlavou a skryla trpký úšklebek.
Jeho žena Viktorka byla opět v očekávání. Počtvrté. Kdysi jsme si plánovaly, jak to bude hezké, až se tady mezi našimi loukami bude prohánět banda dětí a libovaly jsme si, že je prima mít mladé sousedy s podobným pohledem na svět a hospodaření.
Nám se s Honzou miminko dlouho nedařilo počít. A když jsme se chystali na asistenci, tak se mu to stalo. Akutní leukemie. Do nemocnice přišel pozdě. Bylo to rychlé. Jako zásah bleskem. Sršící ochromující bolest a pak rána. A pak nic. Od té doby jsem nenašla sílu povídat si se zasloužilou matkou Viktorií. O její lítost jsem nestála.
„Pozdravuj ji, já se u vás pak někdy zastavím.” Zdeněk si povzdechl a odjel.
Záložní zdroj v chodbě blikal a já si říkala, jak byl Honza prozíravý, že ho pořídil. Pohladila jsem černý plášť přístroje. Jakoby tu Honza se mnou zase chvíli byl.
Čas rány nehojí, tak to nefunguje. Jen otupuje dýky v srdci. Po dvou letech neřežou už tak silně. Protože už nemají do čeho. Třeba tam žádné srdce není. Nic z něho nezbylo. Jen šedá nutnost přežít další den, týden, měsíc, rok…
Později odpoledne se začal sníh zase sypat a do hodiny husté sněžení zesílilo. Vypadl mobilní signál. Měla jsem po seriálech. Ale to jistě nebude na dlouho. Sáhla jsem po knížce, jenže při svíčce to nebylo úplně ono. Uvařila jsem si čaj. Stará kamna hučela, dříví praskalo a sklenice medu ve světlech svíček zlatě zářila. Včelí láska, tak říkával Honza medu. Ale i úly jsem nakonec převezla ke Zdeňkovi. Včely se po jeho smrti chovaly divně.
V sedm večer mi připadalo, že jsem oknem zahlédla v té bílé metelici záblesk světla. Ale to je nesmysl, kdo by tudy teď jezdil?
Za pár minut někdo zabouchal na dveře. Leknutím jsem nadskočila, ale popadla jsem čelovku a šla otevřít. Protože to nemohl být nikdo jiný, než někdo od sousedů.
„Kterej blázen leze v tomhle ven?”
Mezi dveřmi na mě v kuželu světla hleděla tvář ledního medvěda. Tak mi to alespoň na první pohled připadalo. Ale nebyl to medvěd, byl to cizí zasněžený chlap, kterému na světlých vousech vločky a mráz vytvořily bílou krustu.
„Já se moc omlouvám, ale potřebuju si zavolat.” Vpadnul do předsíně a mrazivý vítr s ním. Boty od sněhu mu uklouzly na dlažbě a on se skácel k zemi. Sklenice na policích zařinčely. Chlap jako hora, napadlo mě a něco ve mě se sevřelo.
„Kde… kde jste se tu vzal?” Vlastní hlas přiškrcený strachem se mi hnusil.
„Zapadl jsem v zatáčce do škarpy. Támhle kousek u nějaké kapličky. Vypadalo to, že tam silnice pokračuje, ale asi se tam pluh jen obracel. Každopádně, sám nevyjedu. Potřebuju vytáhnout,” mžoural do světla čelovky a pomalu se zvedal. „Musel jsem minout silnici na Svatou Kateřinu. Jedu do penzionu hned za hranicema. Na rozlučku se svobodou.“
Rozhlížela jsem se, kde mám hrablo, lopatu nebo pohrabáč, něco na obranu.
„Proč jste vůbec vyjížděl v tomhle počasí?” Couvala jsem pomalu ke dveřím do kuchyně.
U kamen bylo opřené kované bodlo na opékání špekáčků.
„Připadalo mi, že to z Nýrska je jen kousek. To byl nejspíš pitomej nápad, co?”
„To jste asi ve Skelné odbočil špatně.“
Ještě jeden krok do kuchyně. Ale to už se postavil, sundal si čepici i rukavice a napřahoval ke mně ruku se slovy: „Jsem Jáchym. Jáchym Štolba. Nemám tu signál. Půjčila byste mi telefon, prosím vás?”
„Signál asi před hodinou vypadnul úplně,” oznámila jsem mu. Sundala jsem čelovku a položila ji na botník.
„Takže, svět se zastavil,” pronesl potichu a podíval se na mě. Pohled ledního medvěda. Nevěděla jsem, co si myslí. Nebyl to úsměv, jen takový divný kukuč v příšeří chodby. Polkla jsem.
„Opravdu se omlouvám, nechci vás otravovat, ale jediný stavení, kde bylo vidět světlo, je to vaše. Jste tu sama?”
Zamračila jsem se a pomalu přikývla.
„A to se nebojíte takhle otevírat cizím?” zděsil se a znělo to upřímně. Ze světlých vousů mu začala odtávat námraza.
„Přece, už vás trochu znám,” snažila jsem se o vyrovnaný tón. „Jste Jáchym a budete se ženit. A já jsem Bára.” Konečně jsem mu stiskla nabízenou ruku. Medvědí tlapu. Upřímně se zasmál a mně v tu chvíli připadalo, že vyšlo slunce.
„Hele, fakt se mě nemusíte bát. Klidně bych šel jinam, ale myslím, že v tomhle…” ukázal ke dveřím.
„Daleko byste odtud nedošel. Mrzne, jako už dlouho ne.” skočila jsem mu do řeči. „Nechcete teda trochu čaje?”
„Když vás to nebude obtěžovat. Moc rád.”
Usadili jsme se v kuchyni u kamen a probírali, co se dá dělat v téhle nezvyklé situaci. Z hrnků s čajem a medem stoupaly bílé nitky tepla.
„Až nahodí signál, můžu zavolat sousedovi. Má traktor, vytáhne vás,“ nabídla jsem mu.
„To by bylo skvělý!“ podíval se na svůj telefon. „Ale, bohužel, pořád nic.“
„Co se zatím najíst?“ Hlady už mi kručelo v břiše. „Dáte si večeři?“
„To byste byla zlatá. Ale mám pocit, že vás fakt už moc obtěžuju. Pomůžu vám alespoň s něčím?“
Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. Měla jsem usmažené karbanátky a brambory ještě od oběda. Byla jsem zvyklá dělat si jídlo alespoň na dva dny. Pro jednoho se tak špatně vaří.
„Když nebude vadit, že to jen ohřeju,“ otočila jsem se k němu.
„Budu vděčný za cokoli.“
Najedli jsme se a dali si trochu vína. Povídali jsme si, smáli se, řeč plynula jako teplý med. Samozřejmě, že jsme objevili společné známé. Najednou to vykání bylo divné.
„Tak, na tykání!” Skleničky zacinkaly a plameny svíček v jejich odrazech byly najednou rudozlaté.
Vyprávěla jsem mu o Honzovi. O tom, co se mu stalo. O tom, jak se tady na samotě plácám a nevím, co dál se životem. „Připadá mi, že když se odsud odstěhuju, ztratím Honzu nadobro.“
Pokýval a odpověděl. Že to chápe. Pak se rozpovídal o svém bratrovi, který žije v Německu.
„Je to taková prekérní situace. Moje bývalá přítelkyně, mi totiž kvůli bráchovi dala košem. A za týden se ti dva budou brát. Takže na tu rozlučku se mi ani moc nechtělo.“ Usmál se. „Jsem vlastě rád, že jsem uvíznul tady. S tebou. Když se svět zastaví, je fajn nebýt sám.“ Měl pohled znovu tak nevyzpytatelný. Cítila jsem, že mi hoří tváře.
„To je milé,“ odpověděla jsem a nevěděla, kam s očima.
„Víš,“ nadechl se, „na zlomené srdce je nejlepší práce.“
„Vím.“
„Takže jsem vzal nabídku v Malajsii a za čtrnáct dní se tam stěhuju.“
„Malajsie? Proč?” vyhrkla jsem.
„Potřebuju od toho všeho vypadnout opravdu daleko,” zadíval se na mě. Když na vás lední medvěd zírá, nevíte, co můžete čekat.
Rozhodně jsem nečekala, že jeho upřený pohled ve mně probudí podivný rozechvělý tlak. Pod mou hrudní kostí se cosi hlásilo o život. Zaplašila jsem to.
„Je třeba na noc pořádně naládovat kamna.“
Prohlásil, že to zvládne.
V půl jedné jsem mu rozestlala na gauči v obýváku. „Trochu vrže,“ omluvila jsem se.
„Nebudu se převalovat,“ zasmál se. Když jsem mu podávala deku, lehce přejel dlaní přes mé prsty. „Tak dobrou noc, Báro. Nevadilo by, kdybych si dal rychlou sprchu?”
„Jistě. Dám ti osušku.“ Znovu ten náhodný dotek. Nebo ne? Nadechla jsem se.
„Dobrou, Jáchyme. Snad se svět ráno zase rozběhne. A když ne, vezmu sněžnice a dojdu ke Zdeňkovi pěšky.“ Podíval se na mě znovu tím pronikavým pohledem a odešel do koupelny.
Zamkla jsem za sebou dveře do ložnice a opřela se o ně zády. Uf! Zvláštní chlap, tenhle Jáchym. Ale vlastně je úplně obyčejný. Tak proč jsem ho měla během pár hodin plnou hlavu? A nejen hlavu. Rozechvění, které vibrovalo středem mého těla… Srdce! To muselo být srdce. Ještě je mám a ono se teď hlásí o život. A možná i o lásku?
Blázínku! Co to třepeš? Cizí chlap v domě, pár pohledů, letmých dotyků a ty se snad zamiluješ? Klaply dveře do koupelny, pak skřípla dvířka kamen. A pak ticho. Gauč nezavrzal. Držela jsem ruku na chladném kovu kliky. Cítila jsem, jak mnou lomcuje zimnice. Co tam dělá?
Odemkla jsem. Pomalinku jsem stlačila kliku a pootevřela na škvíru. Táhlo mě to k němu a nedovedla jsem to ovládnout. Nechtěla jsem to zastavit. Jáchym stál u knihovny a prohlížel si zarámované fotky. Zaslechl mě.
„Ještě nespíš? Tady ti bylo kolik?” ukazoval na fotku ze střední.
Přistoupila jsem ke knihovně a položila rámeček fotkou dolů. „A není to jedno?”
Otočil se ke mně. „Je.”
Jeho oči byly najednou jiné. Průzračné. Sledovaly mě a já se v nich viděla. Do oken se opřel poryv větru. Otřásla jsem se. Chytla jsem jeho ruku, zatajila dech a přitiskla jsem si ji na hrudník. „Cítíš to?”
Pozoroval svou ruku na mém svetru. Přikývl.
„Myslela jsem, že je nadobro zlomený, víš? Že tam ani není. A teď skáče jak splašený zajíc. To znamená, že žije. Že žiju. To se mi nestalo od ... Od té doby.” Koktala jsem a bledla a rudla a začala se třást.
„To nic.“ Pohladil mě po hřbetu ruky, která se pod jeho dotykem uklidnila. „Svět se dnes zastavil, Báro. Dnes je všechno jinak. Dnes můžeš cokoli. Cokoli chceš. Jsme tu jen my dva.”
Jeho tvář byla tak blízko a svět byl daleko. Zavřela jsem oči a nechala se strhnout hřejivým objetím ledního medvěda, které mě rozpalovalo až k zešílení.
Vichřice venku kvílela celou noc. Uvnitř mě pršely jiskry. Dopadaly na ledové obruče kolem mého srdce. A do rána je úplně rozpustily.
...
A teď tu stojím v šedém ranním rozbřesku, držím se Jáchyma vší silou a sama sebe přemlouvám, ať proboha, nebrečím! A hlavně, ať nevypouštím z pusy ty banální věty, které se rojí v mé hlavě jedna za druhou jako zmatené včely a bzučí a chtějí vyletět a bodat a křičet: Neodjížděj! Přece to nemusí tak rychle skončit. Neopouštěj mě. Vrátíš se někdy?
Ale mlčím.
Nebo ne?
„Musela bys zase zastavit svět,” usměje se Jáchym, jakoby ty včely v mé hlavě slyšel.
„Zastavím!” vykřiknu.
„Blázínku!”
„Kvůli tobě zastavím.”
„Báro, podívej.” Otočím hlavu. Lampa nad kuchyňskou linkou svítí. A já vím, že je konec.
Komentáře
Okomentovat