Zakázaná písnička

   Táhlo mi na čtrnáct a v hlavě jsem měla jen kytaru, kamarádky a kluky. Prázdniny v osmdesátém osmém jsem trávila s holkama a s kytarou věčně někde venku. Do zpěvníků jsme si přepisovaly písničky od Tublatanky: Som, áno som horľavý, v hlave pália ma túžby žeravé... Takže kromě shánění akordů, jsem nutně potřebovala sehnat kluka, který by ty moje túžby naplnil a dal mi konečně pusu. Pořádnou pusu! Takovou tu s jazykem.
Protože léto bylo v plném proudu a já pořád nic! Upínala jsem v tomto směru naděje na blížící se pionýrský tábor.
    Ten blonďák, který vystoupil z autobusu na táborovém seřadišti, mě zaujal hned, protože vypadal úplně jako Old Shatterhand a v ruce držel kytaru.
„Vidíš ho? Celej Lex Barker!“ šťouchla do mě kamarádka Hedvika. Potvora, všimla si ho taky. A na rozdíl ode mne, nezaváhala ani minutu, uvolnila si vlasy z culíku a vrhla se na něho.
„Ahoj! Já jsem Heda. Jé, ty taky vezeš kytaru?“
„Jo, vezu, snad taky nehraješ?“ prohlásil otráveně blonďák.
„Já ne, ale támhle kamarádka,“ kývla hlavou neurčitým směrem. Lex se rozhlédl, postřehl kytarový futrál a vydal se mým směrem.
„Čau! Co na to umíš? Nějaký kotlíkáře, co?“
„A ty? Nejspíš Ovčáci čtveráci, co?“ opáčila jsem stejným tónem a najednou se mi přestal líbit. Zblízka vůbec nevypadal jako Lex Barker. Přenechala jsem ho Hedvice a dál se věnovala milované kytaře.    Nevím už, jak se ke mně ta písnička dostala. Ani jsem nevěděla, kdo ji vlastně zpívá… Z rádia jsem ji určitě neměla. Když jsem ji zahrála u táboráku poprvé, rozhostilo se ticho, které jsem nechápala. Vzápětí ale potlesk a prosba, ať to zahraju znovu. Na čtrnáctiletou holku jsem měla zastřený altový hlas. Žádný jásavý skřivánek, spíš takový drsný džezík. Takže když jsem spustila, už potřetí: Je půlnoc nádherná, spí i lucerna, tys mě opustil ospalou…, poslouchali všichni vedoucí bez hlesu a měla jsem pocit, že sem tam i se slzou v oku.
    „Hlavas říkal, že bys mohla mít problémy,“ přinesla hned zatepla Heda večerní odposlechy z hlavního stanu. „kdyby se rozneslo, že tu zpíváš zakázaný písničky.“
„Jak zakázaný? Vždyť je to o lásce!“ nechápu, co mohli zakázat na: Pan, bůh všech stád vás má slečno rád? Že by jim vadil ten bůh?
„Je to přece Kubišová, ty trubko!“
„No a?“
„Je zakázaná! Nesmí se zpívat. Tys to nevěděla? Jsi fakt nemožná!“ odfrkla si Heda nad mou naivitou.
   Práskla jsem za sebou dveřmi a vyběhla z chatky. Najednou jsem zalitovala, že jsem chtěla bydlet s ní. Vlastně to ani kamarádka nebyla, znali jsme se ze sídliště od vidění. Doběhla jsem k řece.
„No, konečně jsi tady!“
Zarazila jsem se a zírala do lesa, odkud se ten hlas ozval.
„Kdo je tam?“
„Přece já!” Mezi stromy se objevila blonďatá kštice Lexe Barkera. „Heda ti nevyřídila, že tu na tebe čekám?“
„Ne. Proč?“
„Chtěl jsem ti říct, že jsi pěkný číslo! Myslím, to s tou Kubišovou!“
Sakra, zase ta písnička! Bylo mi do breku. „Ale já to nevěděla! Já, já ani nevím od koho…“ koktala jsem.
„Vyšvihnout Kubišku na policajtským táboře, to chce kuráž! Fakt!“ usmíval se.
Zvedla jsem k němu uslzené oči.
„A taky, že krásně zpíváš.“ Přiblížil se ke mně… jsem rázem ztracená, co to znamená… A dal mi pusu. Pořádnou pusu!