Sobotní ráno

Bylo vlahé prázdninové sobotní ráno. Libor se vzbudil jako první, měl budík na hodinkách nastavený na půl sedmou. Polospící Marcelu políbil na horké nahé rameno.
„Ještě spinkej, lásko!“ zašeptal. „Já zajedu nakoupit.“

„Máš seznam?“ zamumlala Marcela. Otevřela jedno oko a s potěšením zjistila, že si Libor vzal to nové tričko, které mu koupila. Tyrkysová mu šla k očím. „I ten do Baumaxu?“

„V telefonu,“ řekl už mezi dveřmi a zmizel. Zavrtala se do polštáře a přitáhla si Liborovu peřinu. Ještě chvíli v teple a jeho vůni. Ještě chvíli… propadla se do krátkého spánku. Vzbudila se v devět.

   Děti byly od pondělka na táboře a oni dva na sebe konečně měli dost času. A Marcela si dnes udělá čas i na houbaření. Libora houbové řízky potěší. Když včera zahlédla sousedku, jak si to štráduje s plným košíkem hřibů z horního lesa, dostala nápad. Než se Libor vrátí z nákupů, stihne zaběhnout na Horku, jak hornímu lesu nade vsí říkali a pár hříbků na řízečky během hodinky jistě najde. Od pondělí se ji manžel snažil všemožně potěšit, teď je na čase mu to oplatit. Téměř začala manžela podezřívat, že si bere něco na mužnou sílu. V noci neodolala a zeptala se ho. Jen se jí vysmál: „Takový výkonný jsem přece odjakživa!“ A aby to dokázal, překulil si Marcelu na sebe a nepustil, dokud se mu s výkřikem nezhroutila do náruče. Pacholek jeden! Pochybnost v ní tím ale nezaplašil, spíš naopak. Poslední tři roky stály v posteli za starou bačkoru. A najednou, během pár týdnů Casanova vstal z mrtvých?
   Největší afrodiziakum je stejně jídlo, zasmála se Marcela pro sebe a pochybnost byla tatam. Skopla peřinu, v koupelně opláchla obličej, vlasy ani nečesala, jen je stáhla do nedbalého ohonu a v rychlosti přečistila zuby. Mrkla na sebe do zrcadla a zamračila se. „Nic moc,“ pronesla nahlas. No co? Později to všechno trochu vylepší. Nahodila na sebe věci do lesa. Zelenou vyšisovanou košili, seprané džínové kraťasy a pohodlné pohorky. Výhoda života na kraji vesnice. Taková úleva po všech těch letech života ve městě, v nóbl čtvrti, kde i s odpadky do popelnice bylo třeba volit správný outfit. Libor si tedy módu potrpěl. Dokonce i tady, sto padesát kilometrů od Prahy, se na její vkus příliš fintil…

   Marcela však vplula do života na vesnici jako rybka do čisté vody. Skopla lodičky a nahodila gumáky. Svlékla kostýmky a libovala si ve volných košilích a pohodlných kalhotách, nejlépe na gumu. No a co? Vždyť ty špíčky na bocích se v tom docela dobře schovají a pohodlí je nade vše! Na zápraží jejich domku ji přivítala stará fena. „Pojď, Bello, půjdeme ven,“ oslovila labradorku. Vzala z háčku vodítko a z police proutěný košík. Fena zavrtěla ohonem a stoupla si Marcele k noze tak, aby ji panička mohla připnout. Na rozcestí u hospody se Bella chtěla vydat vlevo, jak byla zvyklá chodit. Do dolního lesa přes louku a potok. Potok měla Bella moc ráda, v tůni pod skalkou si mohla zaplavat. Ale panička zatáhla vpravo. „Nahoře rostou hříbky, Bello. Musíme do kopce, já vím. Ale půjdeme pomalu,“ usmála se na psa a když se přiblížili k lesní cestě, Bellu z vodítka odepla. Sice to bylo tady na Horce zakázaný, kvůli bažantnici, ale stará fena se jí beztak držela u nohy a neudělala jediný krok navíc.

___

Táňa si toho rána také přivstala. Mazlík přijede na smluvené místo už v půl osmý. Měla co dělat, aby se nachystala. Vzala činky a procvičila ruce. To první, co ochabuje, jsou paže, kladla ji na srdce trenérka z fitka. A pak hned břicho. Tak ještě sestavu na břišní svaly, pár squatů a na závěr prkno. Sprcha, umýt vlasy a poctivý celotělový peeling s kofeinem. Oholit vše, co na tělo nepatří. Studená na závěr a do prokrvené ještě vlhké pokožky vetřít tělový krém s třpytkami. Nejlépe ti zvýrazní letní opálení. Nikdo neodolá doteku karamelově zlaté kůže. Tím spíše Mazlík. Na svůj věk docela divoch, uchichtla se. Ještě vysušit vlasy, bezoplachový kondicionér a vlasový parfém navrch. Pohlédla na sebe do zrcadla a usmála se. Perfektní! Lesklé vlny volně poletovaly kolem obličeje. A také měly ten sexy karamelový odstín. „Miluju tě, kočko!“ řekla nahlas a poslala svému dokonalému obrazu vzdušný polibek. Poté vyplula z koupelny. „Jedu do města na nákupy! Chceš něco?“ křikla na manžela, který si v garáži balil golfové hole. Ale na odpověď stejně nečekala, nasedla do svého SUV a vyrazila z ulice.

___

V umývárce dětského letního tábora se těsně před rozbřeskem sešla Andrea a Alex, jedenáctiletá dvojčata, která se včera po prodloužené večerce rozhodla, že už toho mají po pěti dnech dost! Protože tenhle tábor je fakt blbej a už nehodlají dál snášet ten příšernej zvuk píšťalky hlavního vedoucího a nemožný děcka z města! Zkrátka, utečou zpátky domů.

„Říkal jsem ti přece, žádný věci s sebou!“ zamračil Alex se na Andreu, když si všiml jejího batůžku.

„Ty trdlo! Bez věcí budeme podezřelí,“ zakoulela očima Andrea a v zašlém špinavém zrcadle nad řadou umyvadel si prohlížela krvavý šrám na čele. Památku na noční bojovku, kdy holka před ní pustila větev Andree přímo do čela. To byla ta poslední kapka! Jak se může s takovou parádou ukázat před Patrikem? A vůbec, ani jí nenapsal! A slíbil, že pošle dopis hned v pondělí ráno. A nic! Debilní tábor! Ani mobily tu nesměli mít s sebou. A ani u vedoucích! Ještě aby Patrikovi zatím popletla hlavu ta pihovatá mrcha z béčka!

„Takhle můžeme tvrdit, že jedeme z návštěvy od tety, nebo co já vím? A že nám ujel vlak,“ pokračovala a sčesala si blonďatou ofinu přes krvavý pruh.

„Máš v tom aspoň něco k jídlu?“ nadhodil Alex.

„Co myslíš?“ Usmála se a vytáhla sušenky a lahev vody.
   Měli plán a znali trasu. Do okresního městečka je to z tábora sedm kilometrů přes les, pak kilometr k benzině a tam už si někoho stopnou, aby je dovezl těch deset kilometrů domů. Nebo prostě půjdou pěšky. Vedoucí po noční bojovce vyspávali a vykašlali se na hlídky. Taková příležitost se už nebude opakovat.

   Noční bojovka se Alexovi docela líbila, ale to by mu nesměli na krk hodit ty ubrečený předškolácký mrňata. Zase. Copak je nějaká chůva? Chtěl si stezku odvahy lesem projít sám. Už mu bude dvanáct! Ale i tuhle radost mu zkazili a to byla ta poslední kapka. Pryč odsud!

   Vyplížili se za umývárnu, podlezli rezavý plot a vydali se borůvčím do kopce. Ranní rosa jim zmáčela tenisky. Když narazili na polní cestu, nad mlžným oparem v údolí se tyčila zelená a zlatá věž kostela. Namířili si to zkratkou kukuřičným polem přímo směrem k náměstí.

   Za městem u benziny narazili na známý traktor ze statku. Zarazili se. Řidič, pan Konvička, kterému u nich ve vsi nikdo neřekl jinak, než Kondička, se zakousnul do šunkové bagety a zůstal na dvojici příchozích civět. Zlatovlasá dvojčata od Holečkových znal ve vsi každý. Z pusy mu trčel list salátu, když vyprsknul: „Kurňa, děcka, nemáte teď být někde jinde?“ Dvojčata synchronizovaně zavrtěla hlavou.
„Ale jo, někam vás vezli…“ přikyvoval si pan Konvička pro sebe, mračil se a snažil se vzpomenout, kam to bylo. „Vaše máma přece říkala, že jedete na tábor, že jo?“ vykřikl vítězně. „Tak co děláte tady?“

„No, vždyť tam jsme už byli, v tom táboře,“ prohlásila Andrea. „Ale už se zase vracíme!“ pohotově doplnil Alex. „A potřebujeme trochu přiblížit domů, vezmete nás?“ uculila se Andrea tím úsměvem, který spolehlivě fungoval na tátu, zato na mámu nikdy a přidala pokus o koketní zamrkání.

„Hele, jestli nekecáte, tak vás vezmu. Ale vysadím vás u lesa nad vsí. Když by někdo ze statku viděl, že vozím děcka, tak budu mít průser!“

Vydrápali se do kabiny. Kondička, navzdory svým proporcím se vyšvihnul nečekaně hbitě a motor traktoru zaburácel.

___

Na štěrkovém plácku u bývalé fabriky Mazlík zaparkoval své auto a přisedl si k Táňě. Vplížil se na zadní sedačku a přikrčil se, aby ho někdo náhodou neviděl. Sněhobílé SUV zamířilo k jejich oblíbenému místečku, do lesa, na mýtinku u křížku. Objelo červeno bílou lesní závoru a po sto metrech odbočilo z lesácké asfaltky na vyježděnou cestu v jehličí. Táňa zastavila a vystoupila. Otevřela zadní dveře, vyhrnula si šaty a chvatně nasedla na svého Mazlíka. Přisála se k jeho rtům a jednou rukou mu rozepínala poklopec. Nemohla se dočkat, až opět ucítí jejich dokonalé splynutí. „Jsi pro mě jako dělanej,“ šeptala mu do ucha a svíjela se v záchvěvech rozkoše. Mazlík jí dýchal na krk a cítil se blaženě a bezbranně. Okénka v autě se zamlžila, když si je, oba zároveň, vtáhla do své hebké sametové náruče la petite mort, aby je za chvíli opět vyvrhla, rozechvělé a znovu okouzlené dokonalou souhrou jejich těl. Srdce jim divoce bušila. Zůstali ještě dlouhou chvíli v těsném objetí.

___

Marcela už měla plný košík a chystala se, že to s Bellou stočí k domovu a pustí se do obalování a smažení, když si všimla mezi stromy, tam u křížku, nějakého záblesku. Sluneční paprsky se odrážely od předního skla auta.

„Nějaký barbar, co si musí pro pár lišek až do lesa autem!“ vykřikla pobouřená Marcela a rázně zamířila k autu. Chystala se to barbarovi patřičně vytmavit. Nebo si možná jen vyfotí SPZku a nahlásí to Oldovi od měšťáků? Radši jo. Může to být nějaký pitomec a může mít flintu. Tu tady nosí každej. Zpomalila. Ale to už se tím směrem s veselým štěkotem rozběhla doposud úplně uťapkaná a unavená Bella.

___

Na mýtinku u křížku se v tu chvíli blížily také dvě drobné postavy. Vtom zaslechly štěkot a zastavily se. „To zní jako náš pes,“ pronesl Alex.

„Prosím tě, to nemůžeš poznat!“ obořila se na něho sestra.

„Bello, stůj, k noze!“

„A sakra! To zní jako naše máma!“

„Tu poznám na sto honů,“ zbledla Andrea a oba se najednou téměř přestali dýchat. Jejich plán byl dokonalý a promyšlený, až na jednu drobnost. Jak vysvětlí rodičům, že zdrhli? Táta je přerazí! A máma dvakrát! Teprve teď jim došlo, že jsou v průšvihu.

   Jenže nebyly to jen děti, kdo byl toho sobotního rána v průšvihu. Libor při zaštěkání psa na zadním sedadle ztuhnul a zvadnul. Zároveň. „To zní jako náš pes!“

„Prosím tě, to přece nemůžeš poznat!“ zasyčela Táňa, naštvaná, že jim to nějaký pejskař zkazil. „A tady jsou psi kvůli bažantnici zakáza…“ Na dveře auta dopadly dvě zlaté tlapy a jeden černý čumák. Bella měla obrovskou radost! Páníček!

„Do prdele! Odře mi lak! Zažeň ho!“ zaječela Táňa.

„Nemůžu!“ Libor se s vyděšeným výrazem snažil nasoukat mezi sedadla.

„Cože?“

„To je Marcela!“ zaúpěl.

„Co ta tady dělá?“

„Co já vím? Nikdy sem nechodí! Tak už ze mě, sakra, slez!“ odstrčil Táňu a ta se praštila o sklo do hlavy.

„Jau, debile!“

Otevřela dveře a uskočila před obrovským psem. Libor na zadní sedačce si zakrýval tvář. Bella se na něho radostně vrhla. Za jejím zlatavým hřbetem a vrtící se oháňkou rozeznal ne jeden, ale tři známé obličeje. Zatmělo se mu před očima. U srdce ucítil trhnutí. Náhle se sesunul mezi sedačky úplně bez sebe. Hebká, sametově černá náruč ho celého pohltila, ale už nepustila.