Zrcadlo

  

Konečně v ruce držel klíče od svého nového bytu. A k tomu nová práce. Nový začátek života! Pryč od všeho, co ho doteď jenom vysávalo. Pryč od protivných šéfů. Pryč od provizorního bydlení u matky. Už nechtěl být tím malým klukem. 
   Tedy, maminčina svíčková byla bezchybná, jako vždy, ale už chce být jednou provždy svým pánem. Konečně teď získal vládu nad svými věcmi, nad svým bytem, nad svým životem. 
   Máma položila na stůl před Aleše mísu houskových knedlíků. „Alešku, nebudeš potřebovat do bytu svůj starý psací stůl z pokojíčku? Je v něm tolik vzpomínek. Vystudoval jsi u něho vysokou školu. Možná by ti ještě posloužil.“
„Mami, já už stůl mám.“
„Měl bys šetřit," zalévala plátek hovězí pečeně smetanovou omáčku. „Nemusíš si kupovat přece vše hned nové. A co židle, máš?“ Dvě lžičky brusinkové zavařeniny navrch. 
„I židle mám, nic nepotřebuju.“
„A zrcadlo?“
Aleš se zarazil v půli pohybu vidličky s napíchnutým knedlíkem směrem k ústům. „Mám v koupelně, to stačí.“
„To je přece mrňavý a není tam denní světlo. Co když přijde nějaká tvá slečna? Tak se přece bude chtít viděl v pořádným velkým zrcadle, ne?“
„Říkáš mi, že bych měl šetřit. Víš, co stojí velký zrcadlo?“ 
   „Jedno bych měla. Po tetě Martě z Tachova. Dala mi ho, chudinka, to ještě netušila, jak to s ní skončí. Kdepak, jak jednou člověk dostane diagnózu, to jde pak rychle do futrálu. Je ve sklepě."
„Kdo? Teta Marta?"
„To zrcadlo, přece. Je v perfektním stavu. Rám je zlacený a sklo úplně jasné. A jde v něm vidět pěkně celá postava.“
„Tak jo," povzdechl si a zapil svíčkovou douškem piva, „já se do sklepa mrknu.“
   Když si do malého bytu přivezl obrovské zrcadlo ve vyřezávaném rámu, rozhlížel se, kam s ním. Jediné místo bylo na stěně naproti posteli. No, to by také mohlo být zpestření, potutelně se usmál, a šel si pro příklepovku. Těšil se, co na zrcadlo řekne jeho Sabina.

   Za půl roku zastavil u mámy na svíčkovou. Ale máma se zhrozila. Jak hrozně Aleš zhubnul. A ty kruhy pod očima...
„Proboha! Jak to vypadáš? Nejsi nemocnej? Jíš vůbec něco? A spíš aspoň trochu? Mně se zdá, že tě v té nové práci přetěžujou, Alešku.“ Položila mu navyklým pohybem ruku na čelo a zamračila se. Odtáhl se.
   Neměl náladu vysvětlovat jí, že se mu v novém bytě blbě spí. Že když už zabere, tak je ráno jako zbitej. Že v nové práci je pitomá kantýna a tak skoro nejí. Nějak mu nechutná vůbec nic. A do toho všeho od něho odešla Sabina.
   Při pomyšlení na ni měl vždycky kámen v žaludku. Zmizela bez vysvětlení, bez jediného slova. Najednou byla fuč. 
   Když zavřel oči, viděl ji pořád před sebou. Trávila před tím dvoumetrovým zrcadlem spoustu času. Nacvičovala nejlepší úhly, ve kterých vypadala senzačně, fotila selfíčka, zkoušela si nové prádélko, špulila rty, prdelku…
   A najednou se zdejchne, mrcha. Zbyly po ní jen lodičky, ve kterých dělala ty svoje pózy. Zívnul a ztěžka se posadil se ke stolu.
   „Měl by tě asi vidět nějakej doktor, Alešku. Nechceš zajít za Vendulou na internu?“ Na stole přistála mísa s houskovými knedlíky.
„Za jakou Vendulou?“
„Za tvou sestřenicí Vendulou z Tachova. Nedávno jsem jí potkala. Byla moc ráda, že sis vzal to zrcadlo tety Marty. Víš, co říkala?“ 
Plátek hovězí pečeně mizel pod smetanovou omáčkou.
„Ne.“
„Že když ještě viselo v Tachově, ve staré vile po Němcích, stala se tam taková divná věc.“
„Mami…“
A brusinky navrch.
„No je to taková rodinná povídačka. Babička tety Marty měla starší sestru. Alice se jmenovala. Ne, počkej, Alena. Tak ta se prý jednoho dne ztratila ze zamčené vily. Říkali, že utekla s jedním vojákem, ale bylo divný, že si nevzala žádný věci, pokoj byl zamčenej zevnitř a před zrcadlem zůstaly jen její střevíce.“
„Co to sem pleteš?“ Zamumlal Aleš s plnou pusou masa.
„Protože jeden její pacient, prý senzibil nebo léčitel. No, pacient. Tak ten jí říkal, ať to zrcadlo nedává do bytu, že je to portál, nebo co? Takový krásný a zachovalý zrcadlo! No, to víš, Vendula jako lékařka takovým blábolům nevěří. Jen do bytu se jí nehodilo. To víš, ona musí mít všechno nový, moderní. Tak jsem si ho pak vzala já. Ale tobě se tam moc hodí, že?“
„Hmm. Přidáš mi brusinky? A ještě pivko, prosím tě.“
Zapil Alenu i Sabinu i Vendulu druhou lahví piva.
„Tak já za Vendulou na tu internu zajdu.“
...

   Zvonek se rozléhal domovní chodbou znovu a znovu. Klepání na dveře, poté bušení. Hlas staré dámy se chvěl strachem o syna. „Vypadal nemocně v poslední době. A vůbec nejedl. Tak mu nesu tady v kastrůlku svíčkovou, tu on má nejradši,“ obracela se k hasiči v uniformě.
„Aleši, jsi tam?“
„Paní, ustupte od těch dveří.“
Utřela si oči a udělala krok vzad. „Musí být doma,“ pokračovala, „před domem má auto a v práci týden nebyl. Za Vendulou nešel. Mně se neozval! Aleši, no tak!“ Hlas se jí zlomil.
   Hasič naznačil, ať ustoupí ještě trochu stranou a vyrazil vstupní dveře. Stará dáma se nezvykle hbitě prosmýkla kolem něj, položila tašku s jídlem na lavici v předsíni a proběhla malým bytem během tří sekund. Aleš nikde nebyl. Sedla si na postel a rozplakala se. Sáhla si do kapsy pro kapesníček. Její ruka se však zarazila, když přes slzy uviděla Alešovy boty. Ležely na podlaze před starým zrcadlem. Jeho plocha byla šedá a matná...

Jak to bylo s Alenou: Povídka Portál