Přítelkyně se studeným čumákem
Budí mě zaštěkání mojí westí fenky Rozinky. Naježená stojí u okna a vrčí do tmy zahrady.
„Co je tam? Kočička? Tak jdi,“ otvírám jí francouzské okno na škvíru a hned zaklapnu. Do ložnice i tak vlétne suché listí. Na budíku svítí 3:30 a vichřice lomcuje větvemi stromů. Snad ten pes někam neuletí, pomyslím si. Přidává se déšť. Pootevřu okno a zapískám. Za pár vteřin Rozi vbíhá do ložnice, … ale hned za ní se dovnitř cpe mokré zvíře velikosti novorozeného telete.
„Cassi! Co tu, proboha, děláš?!“ zděsím se, když vidím sousedovic ušatou fenu, švýcarskou honičku s dlouhýma nohama i ušima. Marně přemýšlím, jak se dostala přes dvoumetrový plot… Možná roztáhla ty svoje dlouhatánský uši a přeletěla jako strýček Fido. Ale co teď s ní? Venku leje. Psa by nevyhnal.
Obě fenky se vesele honí kolem mě a poňafávají na sebe, nadšené z toho, že jsou spolu. Kape z nich voda a já marně hledám ručník na otření tlapek.
„Ticho, vzbudíte celej barák!“ Povely šeptem se míjí účinkem. Takže mám po spaní. Vyjít z domu a zvonit na sousedy v tomhle počasí se mi nechce, budu mokrá, jen co vystrčím nos.
Psí slečny mezitím mají v ložnici mejdan. Tahají se o pelíšek. Cassi se chce stočit na westí polštářek a Rozina ji vyhání.
„Rozi, nech ji! Cassi, ke mně!“ šeptám další povely. Marně.
„Rozi, místo!” plácám na svůj polštář.
„Cassi, ty máš místo tady,“ pokouším se ji nalákat na koberec před postelí. Ale obě mou snahu úplně ignorují. Oči se mi zavírají. Jenže fenky se dobře baví.
„Víte co, vy dvě? Já jdu spát a vy si dělejte, co chcete. Hlavně potichu!“
Lehnu do postele, zhasnu lampičku a otočím se ke zdi. Ve tmě o podlahu klapou psí drápky. Přetahuju si peřinu přes hlavu. Vtom ucítím, že do mě někdo šťouchá. Rozsvítím. Cassi sedí u postele, dělá na mě psí oči a způsobně mi podává pac s grácií francouzské markýzy.
„No jo, jsi hodná,“ beru ji za packu a pohladím ty hebké dlouhé uši.
„Lehni si už! Máš tu místečko,“ znovu ukazuju na koberec. Zhasínám a zavírám oči s pevným úmyslem se přeci jen vyspat. Cassi chvíli stojí, pak hupne ke mně na postel a stočí se mi na peřinu. To ale Rozina nenechá jen tak, skočí za ní a vrčí. Bezva, ručník už netřeba...
„Tak dost, čůzy! Tohle je moje postel a moje peřina!" Všechno je od nich mokrý, ale už je mi to jedno. Beru Rozinu a ukládám si ji na polštář vedle hlavy. S peřinou nejde hnout, protože se na ní rochní Cassina. Přikryju se tedy zbylým cípem povlaku a pomalu se propadám do spánku…
Najednou za mými zády divný zvuk.
„Co to zase je?“
Šátrám po mobilu. Světlo dopadne na psí slečnu Cassi. Leží na zádech, rozvalená přes půl postele a chrápe jako dřevorubec.
Komentáře
Okomentovat