Stavební úpravy

„Má paní, stůjte! Má paní. No tak, Kunhuto, můžeš se chvilku zastavit? Záviš z Falkenštejna se vrátil po třech měsících na Svojanov. Těšil se, že spočine v klidu na domácí půdě. Že spočine v náruči milované ženy. Namísto klidu ho však přivítal zmatek a hluk ze staveniště. Namísto vřelého přijetí, přísná odměřenost a chlad podivný, jaký u Kunhuty neznal. Sotva půl slova s ním promluvila a neustále se buď modlila, vyšívala nebo čeládku peskovala.

   Záviš nechápal, který čert ji posedl? Nejen, že se mu vyhýbala, ale ona se snad dočista zbláznila, pomyslel si. Proč se rozhodla přestavět hrad? Teď, v prosinci? No ano, je to její sídlo, ale mohla se s ním snad alespoň poradit. A nejednat tak zbrkle.  
   Záviš měl rád její energii, ohnivou povahu i výbušnost. Vždy mu imponovala. Vždy se mu líbila. A každý den děkoval Bohu za to, že ji mohl mít jen pro sebe. Ale proč se, sakra, nemůže na chvilku zastavit? 
    Jen co se zamyslel, Kunhuta už mu zmizela v hradních chodbách. Vzteky nakopl vědro s jakousi nevábnou břečkou a zaklel, když mu potřísnila nové škorně. 
   „Marjáno,“ obořil se na královninu komornou, která právě vyšla z prádelny s plným košem. „Co se s tvojí paní děje? Pletichaří snad proti mně? Intrikuje s mými nepřáteli?“
Marjána se začervenala. „Nemohu nic říct, pane. Paní by mě zabila.“ 
„Mluv! Sic tě zabiju sám!” 
   Dívka měla na krajíčku. Pan Záviš jindy býval tak okouzlující. Ale dnes od rána jen nadával a zuřil. 
„Nenaléhejte na mě, prosím. Musím mlčet.“ 
„Má paní něco proti mně?“
„Paní proti vám nic nemá. Miluje vás.“ 
    Mariana si skousla ret. Stát tváří v tvář tomuto sličnému velmoži ji přivádělo do rozpaků. Všechny služky, děvečky i kuchtičky do něho byly zamilované. Každá by s ním ráda ulehla. Ale on měl oči jen pro Kunhutu.

…

   Kunhuta řídila stavebníky. Brodila se mezi kopami písku a kamení, lezla po lešení a rozkazovala. Sama si vymyslela uspořádání nových komnat. Od Závišova návratu vyhledávala klid s tím, že se potřebuje modlit. Společné ložnici se vyhýbala.
Když spatřila Marjánu mezi dveřmi, obořila se na ni: „Co tady děláš s tím prádlem? Vždyť se to zapráší, děvo nerozumná!“ 
   „Ach paní, odpusťte mi, ale pan Záviš je dnes velmi popudlivý. Snídani nesnědl. Do všeho kope. Ale nejhorší je, že začíná něco tušit. Teď se mě ptal, zda proti němu neintrikujete? Budete mu to muset říct.“ 
 Kunhuta se zasmála. „Ti muži! Pyšní a panovační. Na nic jiného nemyslí než na intriky a nepřátele.“
Marjána se uculila. „Myslím, paní, že se mýlíte. Pana Záviše velmi trápí, že se mu vyhýbáte.“ 
„Takže se trápí,“ ušklíbla se Kunhuta. „Marjáno, dnešní večeři nám nech přinést do velké ložnice. A pořádně zatop v krbu.“ 

    Marjána vyhledala Záviše a významně mu oznámila, že dnešní večeře se bude podávat ve velké ložnici. Trochu mu zatrnulo. Tak přece, intriky jakési!

   Povečeřeli, zapili jídlo dobrým vínem, ale Záviš byl jako na trní: „Má paní, jsem rád, že jste se ve své činorodosti dokázala na chvilku zastavit a věnovat mi svůj drahocenný čas. Pokud máte starosti, svěřte se mi.“ 
Kunhuta se na něho usmála. „Trpělivost, můj pane. A vychutnejte si víno.“ 
„Na vaši krásu, má paní,” pozvedl pohár. 
„Já připíjím na vaše zdraví, Záviši…” 
Znovu pozvedl číši, ale královna pokračovala: „A na vaši mužnost.“ 
    Záviš se zarazil a trochu se zapýřil. Na tohle mu nikdy nikdo nepřipil. Takže se nic neděje a vše je v pořádku. Vesele vstal od stolu, přistoupil ke Kunhutě a zvedl její ruku ke svým rtům.
„Chyběla jste mi, má paní.”
„I vy jste mi chyběl, můj pane. A má… jistá odměřenost byla vyvolána poněkud nezvyklými okolnostmi.“ 
„Dost už, dost už řečí!“ vykřikl Záviš a pevně si Kunhutu přitáhl k sobě, až se křeslo převrátilo a skácelo k zemi. Ona se mu ale vysmekla. 
„Co je zase?!“ vyštěkl. Byl nažhavený. Toužil po ní. Nechápal, proč je jeho milá, najednou tak příšerně cudná. Přivádělo ho to k nepříčetnosti. 
„Jen pomalu, můj pane. Mám něco na srdci.“ 
Záviš zbledl. Takže je to tady, pomyslel si. Nechala si to na tu nejhorší možnou chvíli.
   Kunhuta ale něžně vzala jeho ruku a položila si ji na břicho. Strnul. Ona se ale usmívala. 
„Co to je?“ zeptal se jí. „Snad nejste churava?” 
„Nejsem.“ 
Vedla jeho ruku. Rozeznal nezvykle oblý tvar. Pohlédl na ni. 
„Tohle je…“ Nedokončil. „To znamená, že…” 
„Ano, můj pane. Bude to syn. Kéž Bůh dá.”